Mozek mi zůstal v obézním módu. Pořád se učím mít se ráda, říká Dominika Vymazalová, která za rok zhubla 60 kilo

Jaké to bylo svléknout se s nadváhou před cizími lidmi a před kamerami?

Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že se budu vážit, to pro mě bylo nečekané překvapení ze strany produkce. Asi nejvíc jsem tehdy řešila, že se můj partner dozví, kolik vážím. To byl můj největší strach, protože jsem svoji váhu tajila. Nebyla jsem na situaci připravená, neměla jsem ani sladěné spodní prádlo, což pro mě bylo dost náročné. V té chvíli jsem ale řešila hlavně jediné – že se všichni dozvědí, kolik vážím.

Čtěte také

Obezita je nemoc. Její léčba je správný trend a farmakoterapie přináší řadu benefitů, říká obezitolog Evžen Machytka

Vy jste se to ale dozvěděla taky. Vy jste si myslela, že je váha nižší, že?

Ano, já jsem se domnívala, že vážím tak o deset kilo méně. Váha ale ukázala 135 kilo. Vyděsilo mě to. Tolik jsem nikdy v životě nevážila.

Bolelo to procitnutí?

Bolelo. Strašně jsem se styděla – před partnerem, protože já jsem ten typ, který na prvním místě řeší druhé a ne své pocity a sebe – a pak také sama před sebou. Vyčítala jsem si, že jsem to nechala zajít tak daleko a v tak mladém věku.

Proč jste to nechala zajít tak daleko?

Já jsem měla jídlo vždycky jako určitý únik – před bolestmi duše, stresem a problémy. Kdykoliv se objevil nějaký problém, místo abych ho řešila, prostě jsem ho zajídala. Stres nebo cokoliv, co se v tu chvíli nedalo vyřešit, jsem řešila jídlem – sladkým, slaným, jedno přes druhé. Bylo mi to jedno. Hlavně aby se najedla hlava, která si neuměla říct „dost, už jsi plná“.

Lidé mají mnohdy představu, že ten, kdo zhubne, už si nic, co měl dřív rád, dát nemůže. Jak to máte vy?

Důležité je nastavit si přístup k jídlu tak, abyste ho nevnímali jako řešení problémů a neměli z něj výčitky. Když si třeba někam zajdu a dám si svoje oblíbené horké maliny se šlehačkou, neberu to jako selhání nebo řešení, ale prostě jako způsob, jak si udělat den hezčí. Nedávno jsem byla na kávě s kamarádkou a dala jsem si právě tento dezert. Vnímala jsem, že se na mě lidé otáčejí, cítila jsem ty pohledy – jako by si říkali: jak to, že to jí, vždyť zhubla, ta už přece nesmí.

Čtěte také

Čtvrtina českých dětí trpí nadváhou nebo obezitou. Důležitou roli hraje rodina, říká dětský obezitolog

Setkávám se s tím i u klientů ve své práci. Je hodně rozšířená mylná představa, že jakmile zhubnete nebo chcete zhubnout, některé potraviny nesmíte jíst. Člověk ale může jíst všechno, jen s rozumem. Nemůžete jíst horké maliny se šlehačkou od rána do večera každý den, ale když si je dáte výjimečně, jednou za čas, je to naprosto v pořádku.

Člověk může jíst všechno, jen s rozumem

Někdo má rád sladké, někdo slané, někdo tučnější sýry – nic z toho by se nemělo z jídelníčku úplně vyřazovat. Jakmile si nějakou potravinu zakážeme, budeme na ni pořád myslet, protože ji máme rádi, a dřív nebo později si ji stejně dáme. A ve chvíli, kdy tohle „porušíme“, může to být spouštěč myšlenky, že už to nemá smysl, že se na celé nastavení vykašleme – a všechno, o co jsme se snažili, pak může jít úplně do háje.

Trpěla jste poruchou příjmu potravy?

No jéje. Už od puberty, kdy si člověk začne víc uvědomovat svoji postavu. Silnější jsem ale byla už jako dítě. Pamatuju si, že v první třídě měli spolužáci kolem dvaceti kilo, zatímco já jsem měla čtyřicet, možná čtyřicet pět. Bylo to poprvé, kdy jsme si s kamarádkami říkaly, kdo kolik váží, a ony se mi strašně smály. To byl ten první moment, kdy jsem se za sebe začala stydět. Takový nenápadný začátek cesty k poruchám příjmu potravy.

Jak dlouho poruchy trvaly?

Myslím si, že jsem si prošla něčím, co by se dalo označit za anorexii. Když se řekne anorexie, člověk si často představí extrémně vyhublého člověka, ale podle mě to tak vždycky být nemusí. Já jsem například dokázala čtrnáct dní až tři týdny vůbec nejíst. Fungovala jsem jen na syrovátkovém nápoji, protože mi bylo mdlo a špatně. Zhubla jsem, samozřejmě. Jenže jakmile začnete znovu jíst, všechno se zase vrátí. Zažila jsem i bulimii, to jsem ale nikdy nikomu neřekla.

Čtěte také

Každý den 10 minut pohybu navíc, pak malá odměna, radí sportovní lékařka. Jak si udržet váhu po zhubnutí?

Proč jste to nikdy neřekla?

Protože zvracení už je něco, za co se člověk stydí mnohem víc než jen za to, že přestane jíst. Hladovění je bráno jako něco, že se dokážete ovládnout, zvracení je něco jiného. Na denním pořádku u mě bylo i záchvatovité přejídání.

Kolik jste v období přejídání byla schopná za jeden den sníst?

Bylo toho strašně moc. Pamatuju si, že když jsem chodila na gymnázium, bylo mi asi šestnáct, sedmnáct let, dokázala jsem doslova „vyluxovat“ celou lednici. Se sestrou jsme měly společnou lednici, maminka vždycky nakoupila a já snědla úplně všechno – i to, co bylo její.

Často jsem si také z kapesného před cestou domů zašla do obchodu a nakoupila si přesně to, co jsem chtěla všechno sníst, jen aby doma nic nechybělo. Nebylo pro mě problém sníst čtyři až šest housek se sýrem, k tomu různé dezerty. A pak hlavně rychle schovat obaly, aby to nikdo neviděl.

Zahladit stopy

Bylo to strašně, strašně náročné. Nejen to přejídání samotné, ale hlavně neustálé zahlazování stop, aby si nikdo ničeho nevšiml. A přitom jsem se pak sama divila, jak je možné, že takhle přibírám, když často hladovím.

Samotná proměna člověka změní. Změnila se ale i vaše hlava, nebo vás pořád přepadají myšlenky, že nejste dost dobrá?

Moje hlava zůstala v obézním módu. Práce s hlavou je každodenní neustálý boj. Uvědomuji si, že jsem na sebe až příliš přísná, ale i přesto pořád toužím ještě trochu zhubnout. Samozřejmě ale vím, že není důležité číslo na váze, ale to, jak se člověk cítí.

Jak si váhu udržet i po skončení hubnutí? A zkoušela někdy Dominika Vymazalová preparáty na hubnutí? Poslechněte si celý rozhovor.