Nemá cenu se litovat, jdeme dál. S úsměvem se to zvládá lépe, říká otec rodiny, kterou zasáhla těžká autonehoda

Thea měla se svou maminkou a sourozenci v létě nehodu. Theo, pamatuješ si z té nehody něco?

TK: Matně si pamatuji den předtím, pak si to už úplně nevybavuji. Mamka mi připomněla, že jsme asi hodinu před tím, než se to stalo, zastavili na benzince. Máma totiž celý den říkala, jak je unavená. Se sestrou jsme si kupovaly nanuky a bratr bonbony. To je asi jediné, poté si vybavuji až nemocnici.

Lucie Výborná s Theou a Lubošem Krečovými|foto:Agáta Faltová, Český rozhlas

Co si, Luboši, pamatujete vy?

LK: Pamatuji si, že v sobotu po obědě odjeli, bylo, tuším, 6. srpna. Já byl doma, chtěl jsem pracovat a mít trochu klid. Přibližně po třech hodinách mi volalo nějaké neznámé číslo a vystrašený pán říkal, že má rodina asi nabourala a měl bych tam přijet. Hned jsem se ptal, jestli jsou všichni v pořádku, jestli žijí. On tak trošku tajemně odpovídal „no, žijí, vytahali jsme je ven“. Tušil jsem, že situace bude trošku složitější.

Čtěte také

Dětem říkám, že nejdůležitější jsou postoje, ne geny, vypráví učitel, který si po úrazu nepamatuje 25 let života

Bydlíme v Kladně, nehoda se stala u Hradce Králové. Aniž bych si cokoli sbalil, sedl jsem do auta, vzal si peněženku, čepici, brýle a jel jsem směrem na východ, přičemž mi v průběhu času různě volala policie a záchranka, kam mám jet a kdo kde bude. Theušku s její sestrou vrtulník vezl do hradecké fakultní nemocnice, Eliáška tam odvezla sanitka a manželku pak sanitka vezla do Jičína.

Na vašem blogu mě fascinuje právě to, jak do toho jdete rovnou, spousta lidí to kvituje. Moc si toho vážím, je to pro mě vhled do něčeho, co neznám. Když jste byl v nemocnici, Thea byla v umělém spánku, seděl jste u ní a četl jí z knížky. První věc, co vám řekla, když se probudila, bylo, že chce umřít. Theo, pamatuješ si na to? Dokážeš to popsat?

TK: Pamatuji si to matně - jak jsem se cítila a jak strašlivě mě bolelo úplně všechno – záda, trup, břicho. Blbě se mi dýchalo, protože jsem měla nějaké modřiny na plicích. Bolela mě i hlava. Opravdu jsem si myslela, že tam umřu, že to nepřežiju. Bylo to strašné.

Zatím mám pocit, když budu mluvit za sebe, že se všichni hodně dobře držíme.
Luboš Kreč

Thea teď sedí na vozíku, rehabilituje. Viděla jsem ji už dokonce ve stoje s barevnými dlahami, různě se snaží o pohyb. Jak to máte s budoucností? Budeš chodit?

TK: To nevím, nikdo nám úplně přesně neřekl, jak to bude, jestli budu chodit a ovládat nohy. Od bouračky ještě neuplynula tak dlouhá doba a doktoři říkali, že než se rozchodím, trvá to zhruba do dvou let. A pokud se to do dvou let nijak nerozchodí, je větší pravděpodobnost, že chodit nebudu.

Čtěte také

Jednoduché zákroky se může každý naučit, říká Marek z Červeného kříže. Jak poskytnout první pomoc?

Sleduji váš instagramový účet Thea a táta a jediné, co nechápu, je, jak si z toho můžete dělat takovou srandu…

LK: Je třeba vytknout, že Theuška to bere ohromně sportovně, nikdy neklesala na mysli, neměla deprese nebo něco takového. Potom se to samozřejmě vymýšlí mnohem lépe. Na začátku jsem si řekl, a Thea s tím souhlasila – je to takový náš optimističtější životní přístup – že nemá cenu se litovat a ukazovat, jak jsme nešťastní, protože každý od nás asi očekává, že budeme smutní, když skončila na vozíku.

Nikdo nám úplně přesně neřekl, jak to bude, jestli budu chodit a ovládat nohy.
Thea Krečová

Člověk si ale v nemocnici uvědomí, že je spousta lidí, kteří jsou na tom mnohonásobně hůř než Thea. Nemusí to být jen čistě zdravotně, ale i tím, že nemají zázemí, jsou v nějaké znevýhodněné socioekonomické situaci. České zdravotnictví, technologický a vědecký pokrok nám zároveň dávají šanci, že i když na vozíčku zůstane, může vést naprosto plnohodnotný život. A s úsměvem se to prostě zvládá lépe.

Jsou ale přeci jen i špatné momenty, kdy si člověk zabrečí?

LK: Pořád se ptám, kdy onen propad dolů přijde. Zatím mám pocit, když budu mluvit za sebe, že se všichni hodně dobře držíme. Když jsem ale před nehodou slyšel někoho, jak říká, že prožívá noční můru, něco se mu zdá a ráno se probudí, kouká kolem sebe a říká si, jestli je to pořád sen, tak jsem si to nedokázal představit. Přišlo mi to jako klišé.

Teď jsem ale poznal, jaké to je. Když jsem byl v lázních kolikrát sám na pokoji a Thea byla někde na procedurách, koukal jsem po stěnách a říkal si, jestli to není jen sen, jestli se třeba za hodinu neprobudím… V tu chvíli jsem si uvědomil, že to tak není, reálně jsem ale prožíval takový náznak deziluze. Vždy si ale řeknu, že nemá cenu propadat trudnomyslnosti, že jdeme dál.

Co přesně se Thee při nehodě stalo? Jak zvládá pohyb na vozíku ve škole? A v čem ji baví kreslení? Poslechněte si celý rozhovor.