Dětem říkám, že nejdůležitější jsou postoje, ne geny, vypráví učitel, který si po úrazu nepamatuje 25 let života

„Staří Peršané učili své děti tři věci – jezdit na koni, střílet z luku a mluvit pravdu. A ani dnes toho v přeneseném smyslu o moc víc nepotřebují,“ říká ředitel Bratrské školy v Praze Rostislav Konopa. Ve svých pětadvaceti letech měl nehodu na kole, a když se probudil v nemocnici, nic si nepamatoval. Paměť se mu dodnes nevrátila. Musel se naučit znovu poznávat svět a díky svým deníkům a lidem zrekonstruovat svůj život. Jaké byly první roky učení? A jak a co učit dnešní děti?

Vysvětlil vám někdo, co se s vaší pamětí stalo?

Prošel jsem rukama spousty doktorů a jedna velká kapacita mi vysvětlila, že s lidským mozkem je to jako se šuplíky. Každý z nás má od dětství zásuvky, do nich si věci střádá a snaží se v tom dělat systém. A mně se úrazem stalo, že se to celé pomíchalo a mozek vyhodnotil, že bude lepší, když žádnou paměť mít nebudu.

Čtěte také

Dokážete popsat, jak jste viděl svět, když jste se probudil po nehodě v nemocnici?

Přišel mi nesmírně barevný a zajímavý. Stál jsem třeba dlouhé hodiny u přechodu a pozoroval lidi nebo jsem jezdil tramvají a díval se, jaké mají lidé oči. Snažil jsem se dát životu nějaký smysl, ale tak, aby dával smysl mně, ne ostatním. Všichni ostatní viděli smysl v tom, že bych tu paměť měl najít, že bych si měl vzpomenout na ně, na kamarády. Tak to bohužel nebylo.

Může člověk rekonstruovat z pamětí jiných lidí, kdo je, jaký byl? Jiní lidé nás přeci vidí jinak než my sami sebe?

Dlouhodobě říkám dětem, které učím, i studentům, kteří jsou velcí a mají děti, že nejdůležitější není ani to, co jim dají rodiče do genů, ale to, jaký si vytvoří charakter. Postoje, charakter, hodnoty, které člověk v životě má, nás utváří, to je otisk, který tady necháváme. Ne geny.

Čtěte také

Vrátil jste se do školy, dostudoval jste, začal jste učit. Jak jste věděl, co máte dělat?

Musel jsem se to naučit...

Když se v jedné ze škol, kde jste pracoval, provalilo, že si nepamatujete prvních 25 let života, tak někdo apeloval na ředitele, aby vás vyhodil?

Netajil jsem se s tím. Měli pocit, že když člověk ztratí paměť, je méněcenný. Ve chvíli, kdy jsem nastoupil do školy, měl jsem načteno stovky knih, které jsem dokázal vykládat. Ale zástupkyně, která se to dozvěděla, mě chtěla vyloučit. A ředitel řekl, že ne. Za to jsem mu dodnes vděčný.

Jak učit dnešní děti? Je třeba je učit jinak než učili nás? Vedou se spory, jak by škola měla vypadat…

Učitel by si v první řadě neměl na nic hrát. Měl by být odborník na to, co dělá. A měl by umět něco předat. Měl by se snažit předávat to, co umí nejlíp. Na základním školství je nejdůležitější, že v dětech máme odhalit silné a slabé stránky, a zaměřit se na ty silné. To je podstata elementárního školství.

Co přináší projekt Dotkni se vesmíru? A jak by měla vypadat výuka na základních školách? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , prh

Související