Největší pitomosti v příběhu jsou pravda. Třeba kontroly podprsenek na vrátnici, vypráví producent seriálu Volha

Volha – jedná se o krycí jméno spolupracovníka státní bezpečnosti. Není ošidné postavit příběh z naší nedávné minulosti na estébáčkovi?

Už to není úplně tak nedávná minulost... Příběh se dá trochu číst jako dějiny České televize, ale především je to příběh toho hajzlíka Pekárka, kterého výborně ztvárnil Kryštof Hádek. Úplně s tou rolí srostl. Ale myslím si, že sebevědomí té instituce je taky podívat se upřímně na sebe. A naštěstí se to povedlo.

Vrací se to až do 60. let?

Ne, začíná to v roce 1971, v normalizaci. On nastupuje těsně po vojně jako řidič České televize.

Volha je minisérie s fiktivním příběhem podle zaručeně skutečných událostí. Čeho je tam víc – reality, fikce, nadsázky?

Román Karla Hynieho, který se premiéry bohužel nedožil, je samozřejmě fikce, ale vychází z jeho zkušeností, protože byl skoro čtyřicet let v České televizi. Ty největší pitomosti, které si lidi budou myslet, že jsou vymyšlené, jsou pravdivé. Třeba kontrola podprsenek na vrátnici.

Čtěte také

Děti Nagana: Fascinace ikonami a hokejový boom. Vzal jsem to jako část historie, přibližuje režisér filmu

To bylo v 80. letech, nějaká soudružka tam nařídila, že ženské musí nosit podprsenky, aby jim nekoukaly bradavky. Pečlivě se to kontrolovalo, což vrátným dělalo radost. Román je plný skutečných věcí, historicky tam nejsou žádné nesmysly, ale samozřejmě postavy jsou kompilací třeba několika řidičů. Standa Pekárek je kompilát tří řidičů, se kterými se Karel potkal.

Všude bordel, špína, hnus, špinavá auta, lešení... Zapomněli jsme to.

Proč jste se pustili do dobovky? Je to historický film...

Není to naše první dobovka. S Honzou Pachlem jsme dělali povídky Škoda lásky, ty byly podle Zábrany, Petišky, Hrubína... Hrozně nás to bavilo. A hlavně nás oslovila knížka toho Karla.

Vy jste ročník 1968, takže jste v té době vyrůstal. Nakolik vám osobně přijde s odstupem času bizarní?

Čtěte také

Točil jsem i po pás zapadlý ve sněhu, popisuje kameraman Střítežský. Za film Poslední závod získal Českého lva

Teď jsme si to hodně připomněli těmi archivy. Něco jsem si odžil... Třeba jsem byl v roce 1987 až 1989 ve Stříbře na vojně a tam z dvou a půl tisíce lidí jsme měli čtyři maturitu. To byla velmi výrazná etapa mého života. Tam jsem se rozhodl, že musím mít nějakou vysokou školu, tak jsem hledal nějakou, kde se nebudu moc učit. Dal jsem si přihlášku na FAMU a ono to vyšlo.

Z archivů to na nás dýchlo, člověk si to všechno připomněl. Pro nás to byla i doba radostná, když jste na gymplu... Ale teď jsme viděli ty archivy – všude bordel, špína, hnus, špinavá auta, všude lešení... Zapomněli jsme to.

Podařilo se udržet i v té televizí minisérie bizarní a přesně odposlechnutý jazyk románu?

Určitě. Strašně nám pomohli herci, kteří vycítili, že to je látka, na kterou má smysl se soustředit. Už od čtených zkoušek do toho šli opravdu naplno. Nejenom, že texty znali a přemýšleli o tom, ale došlo to tak daleko, že třeba Aňa Geislerová hledala s kostýméry kostýmy i líčení, které by tomu odpovídaly, a skončili se zubní protézou, kterou nosila ještě dva měsíce před natáčením normálně na ulici, aby si na to zvykla, aby to bylo přirozené. Nebo Standa Majer si vzal bundu po svém tátovi... Hodně to prožívali a byli bezvadní.

Proč se tvůrci rozhodli pro minisérii? Jak pomohli vzniku minisérie diváci? Proč se Michal Pavlíček rozhodl kvůli seriálu odložit natáčení vlastní desky? Poslechněte si celý rozhovor.