Laviho jsem na chvíli opustil, chci zůstat normální, usmívá se herec Štáfek. Hraje ve filmu Zatmění

Herectví jste nestudoval, to znamená, že jste to odkoukal? Nebo jste ho studoval prostřednictvím svých VHS a své oblíbené půjčovny?

Asi tak to bylo, tam začala vášeň k filmu a k tomu médiu jako takovému. Také je asi zapotřebí přičíst nějaké moje ADHD a to, že jsem se rád předváděl. Na základní škole jsme s kluky podnikali první předváděcí show pro třídu. Takže tam to někde začalo. Navíc jsem cítil, že to je cesta k filmu a k tomu, co chci dělat, což byla režie, chtěl jsem točit první filmy.

Čtěte také

Vyšehrad: Seriál i film, které baví nejen fotbalové nadšence

Smíšená bojová umění MMA je divadlo?

Je to show, je to entertainment. Pro zápasníky je to pochopitelně sport, chtějí něco dokázat, ale zároveň pro lidi, co chodí na eventy, je to entertainment. Jako když jdete na hokej, jdete sledovat primárně hru, ale je tam spousta dalších faktorů, které z toho celého dělají zábavu.

Když jsem přemýšlela o MMA, říkala jsem si, proč do toho chlapi jdou? Proč potřebují, aby jim někdo namlátil? Nebo oni potřebují někomu namlátit?

U mě to souviselo s obdobím, kterým jsem si procházel, nebyl jsem šťastný, tak jsem se hledal. Potřeboval jsem ze sebe vybít nějakou zlost, křivdu, kterou jsem v sobě měl. Tím začal trénink boxu, a následně jsem dostal nabídku vyzkoušet si MMA. A dávalo mi to logiku, tak jsem se do toho naplno pustil, chytlo mě to.

Jakub Štáfek ve filmu Vyšehrad: Fylm|foto:Bioscop

Obecně, bojové sporty jsou moc fajn, stejně jako to má spoustu plusů, má to i spoustu minusů. Najdete tam lidi, kteří jsou skvělí, i lidi, kteří by mohli být pro společnost nebezpeční, protože si svoje skills přenášejí i do běžného života, což není fajn, má to zůstat jenom v tom ringu v rámci fair play.

V dnešní korektní době jde o nekorektní pohádku pro dospělé. Tak jste nazval Vyšehrad: Fylm. Jak se nekorektnost projevuje ve filmu?

Je to už nějaká doba, co jsem ho viděl naposled.

Když vyjedu dvacet, třicet kilometrů za Prahu v rámci fotbalu, lidé jsou přesvědčení, že jsem Lavi.

Už jste Laviho opustil definitivně?

Na chvíli jo, je to zdravé, aby člověk zůstal nějak normální a mohl se věnovat rodině, je zapotřebí ho na chvíli opustit, nabrat síly, a pak se do něj třeba za nějakou dobu znovu pustit. V rámci toho, co z tvorby komedií na českém trhu vzniká, tak jsme rozhodně něco, co je netradiční, co si nebere servítky vůbec s ničím. Hranice humoru moc nevidíme, je černej, přísnej, bereme si ze všeho trochu….

Také je zapotřebí rozlišovat, kdy jsem v roli, a jak se chovám v normálním životě, mám ženu, dítě, rodinu, také mám věci, přes které nejede vlak. Ale na poli filmu a té komedie toho humoru se hranice posouvá.

Čtěte také

Největší film Jana Prušinovského. V road movie Grand Prix se objeví Štěpán Kozub, Anna Kameníková i Kryštof Hádek

Já tady Laviho před sebou nevidím, povídám si se sympatickým mladým mužem a taková škatulka „floutek, frajírek, nemachrovaný blbeček“, to tady přede mnou vůbec nesedí. Ale chtějí to po vás?

Jo, a to souvisí s věkem, nějaká skupina lidí to po mě bude chtít pořád, než z toho vyrostou. Jsou to převážně ti mladí, starší už to třeba tolik nevyžadují. Ale to víte, že jsem v nějaké škatulce, a ta škatulka někoho baví a pochopitelně chce, aby ho bavila dál. Takže se setkávám s tím, když vyjedu dvacet, třicet kilometrů za Prahu v rámci fotbalu, že jsou lidi přesvědčení, že jsem Lavi.

Aktuální scény z filmu Zatmění, to jste si zkoušel?

Po pravdě řečeno ne, Zatmění jsem se klasicky naučil, ale že by to procházelo nějakou větší přípravou, to se říct nedá. Tam to mělo výhodu, že jsme měli relativně dost času si to nazkoušet. Od prvního natáčecího dne jsem cítil, že chemie je dobrá, že to nazkoušíme na place a že si s tím potom budeme už jenom hrát.

Děj Zatmění se točí kolem autonehody tří postav, pak se zjistí, že ti lidé v autech neměli sedět, vidíme, co se stalo před havárií. Má se u toho člověk toho bát?

To je otázka, myslím, že úplně ne. Ona je nešťastně uchopená propagace, jestli je to komedie, nebo thriller, je to neuchopitelný žánr. V době premiéry jsem tu nebyl, film jsem vcelku neviděl.

Když jsem scénář četl, tak to bylo super, mám rád věci, které jsou nevšední a vystupují z řady, což toto rozhodně bylo. To, jak to dopadlo… Každý má nějaký názor, každému se líbí něco jiného, nechci soudit do doby, než se na to podívám.

Nezapadl Jakub Štáfek do škatulky filmových darebáků? A proč se potřeboval probít do MMA? Poslechněte si celý rozhovor.