Na začátku kariéry mě živilo rádio. K větším rolím jsem se dostal díky alkoholu, směje se Ivan Trojan

Když máš nějaký rozhlasový úkol, v čem spočívá příprava? Přečteš si to, nahráváš si to při svém perfekcionismu?

Nenahrávám, ale je to asi stejné jako u divadla. Snažím se v textu zorientovat, protože text je mapa, šifra, kterou musím rozluštit. Podle obtížnosti se připravuju časově. Asi nejtěžší je četba – čteš nějaký text a jsi na to sám, tam ta příprava je i delší než pobyt v samotném studiu.

Baví tě rádio?

Moc. Když jsem začínal svou hereckou kariéru, paní Alena Adamcová nás na DAMU učila kurz rozhlasového herectví a brala nás na takové malé roličky do rádia, tím nám otevřela cestu. Na začátku kariéry mě rádio i živilo. Což je dost absurdní, protože ty honoráře tam jsou malé...

...tak tenkrát jsi toho tolik nesnědl.

To je taky pravda. Jak říkal Karel Weinlich: Správný herec obědvá rohlík v metru cestou z divadelní zkoušky do rozhlasu.

Čtěte také

Točí film o rozhlase a sovětské invazi. „Tehdy se lidé začínali bavit, nemazali se s tím,“ říká režisér Mádl

Karla Weinlicha jsi zažil, ty jsi s ním pracoval...

Samozřejmě. Já jsem se k větším rolím dostal díky alkoholu. Karel Weinlich měl takovou svou stáj, do které se nebylo jednoduché dostat, a jeden můj kolega propařil noc a já byl první náhradník. Díky tomu jsem se pak dostal k tomu Karlovi.

A stejně tak jsem se dostal k panu Henkemu. To byl podobný příběh. Ten herec dokonce přišel, pokoušel se, a zjistilo se, že to opravdu nejde, a já už jsem byl vyhlášený, že za alkoholiky umím dobře... Tak tím jsem se dostal k takovým personám.

Myslíš si, že rozhlasové hry, četby, dramatizace mají budoucnost?

Věřím, že jo. Když třeba jedu na nějaké dlouhé cesty, tak než si pouštět písničky pořád dokola, tak si rád pustím nějakou audioknížku nebo dobrou hru. Věřím, že vnímat věci přes slovo je dobré. Věřím, že všechny technologie a to, co se na nás řítí, rozhlas nezničí.

Ivan Trojan je už 25 let v třicetiletém Dejvickém divadle. Jak se za těch třicet let změnily herecké výrazové prostředky? Má to vývoj, nebo je to soubor od souboru?

Čtěte také

Postavy se mi nikdy nevymkly z rukou, ale objevuji v nich sama sebe, popisuje herečka Barešová

Tím, že jsem začínal v Realistickém divadle, což je takové střední divadlo, pak jsem byl na Vinohradech, což je velké divadlo, můžu to posuzovat z toho, že ve velkém divadle potřebuješ jiné výrazové prostředky. Všechno je větší, je důležitější to řemeslo. Kdežto v Dejvickém divadle, které je malé, můžeš hrát komorněji, civilněji. Je to herectví, které se více podobá tomu filmovému.

Jak se dá popsat ten okamžik, kdy je výměna energií mezi jevištěm a hledištěm, diváci jsou ve hře, funguje to, něco tam naskočí... Ale pak při dalším představení třeba ne...

Záleží na obou stranách. Někdy jde o to, jak jsou diváci naložení, ta chemie je neuvěřitelná. A to, co fungovalo včera, nemusí fungovat dnes. Když to nezafunguje, je zapotřebí o to společné sdílení zabojovat. Musíš vycítit, jestli je zapotřebí situaci zintimnit, nebo naopak zrychlit... Něco musíš udělat, abys získal pozornost, srdce a duši diváka a mohlo dojít k okamžiku, kdy to funguje a sepjetí je velmi úzké.

V čem je podle Ivana Trojana výjimečný jeho kolega Miroslav Krobot? Jaké posily přicházejí do Dejvického divadla a jak dlouho trvá, než se herec stane jeho součástí? A proč si zakázal sociální sítě? Poslechněte si celý rozhovor.

Herec Ivan Trojan Hostem Radiožurnálu v mobilním vysílacím studiu v Karlových Varech, kam přijel podpořit Klub nemocných cystickou fibrózou, jehož je dlouholetým patronem|foto:Martina Sedláková, Český rozhlas