Češi mi ukázali, že i život bez Boha může být šťastný, přiznává Mariusz Szczygieł. Co ho baví na Češích?

Máte se svým jménem u nás problém?

To víte, že mám. Každý má problém mé jméno napsat. Lékař, zubař... každý vždycky říká: „Ježišmarjá, co to je!?“ A přitom Szczygieł znamená stehlík, a proto tady funguju jako Stehlík.

Čtěte také

V padesátce víme, co chceme a nechceme. Je to nejlepší věk, míní novinář Mariusz Szczygieł

Nemám talent na jazyky. Umím jenom polsky a trochu česky, nic víc. Ale čeština je moje láska, je to hudba. Když slyším češtinu, dostávám metafyzický orgasmus. Opravdu to je, jako kdybych poslouchal hudbu.

Vzpomínám si, když jsem si poprvé objednal taxík jako Stehlík a paní z dispečinku mi řekla: „Počkejte, pane Stehlíku, přistavíme vám vůz.“ Mám z toho mráz na zádech ještě dnes, a to bylo v roce 2000.

Prý jedna z prvních vět, kterou jste se z překladu naučil, byla: Odcházíš a ve mně tepe dusot tvých bot.

Nejdříve jsem se totiž učil češtinu z cédéček, kde byly takové knížečky s texty, které jsem si se slovníkem překládal. První píseň byla Běžná věc od Heleny Vondráčkové, ze které jsem si zapamatoval právě tuhle větu. Stejně jako velice užitečné: Odcházíš a cvočky drhnou o každý schod a Neměj strach, že místo filmu pustím si plyn.

Skutečně užitečná v té písni pak ale byla věta „Vyúčtování přijde tě dráž“, protože v restauraci jsem pak prosil o vyúčtování. Koukali na mě sice divně, ale přinesli mi ho. A tohle si asi budu pamatovat až do svého Alzheimera.

Čtěte také

iROZHLAS

Hokej je pro Čechy náboženstvím. Hrdost vám nechybí, ale je jiná než ta polská, míní Szczygieł

Baví vás třeba naše přísloví? Nebo nezdáme se vám v něčem legrační, protože přece jenom každý národ má své pohádky a pověsti, podle kterých lze usuzovat, jací jsme.

Myslím, že velice důležité věci o národě a společnosti vypovídají zdrobněliny. Češi mají třeba zdrobněliny od slova klid nebo místo. My nic takového nemáme. Máme zdrobnělinu od slova vodka. Myslím si, že to něco o nás Polácích vypovídá.

To musím potvrdit. V roce 2014 na expedici K2 jsem v základním táboře vysílala o tom, co dělají expedice v den, kdy sněží a horolezci musejí čekat, až se počasí umoudří. Lidé byli většinou zalezlí, jenom Pákistánci zpívali a hráli na své hudební nástroje a Poláci ředili vodečku.

Jsem přesvědčený o tom, že alkohol ovlivňuje národní povahu. Pro mě byl objev, když jsem v roce 2000 zjistil, že také existuje opilství veselé a kamarádské. Vy máte kulturu chmele, pijete pivo, které vás dělá ospalými a trochu lhostejnými k tomu, co se děje kolem. Zatímco my Poláci máme kulturu žita, které vzbuzuje agresi. My, když pijeme, tak se bijeme. To vodka může u nás za všechna povstání.

Vás ale český humor baví, že ano? Co třeba Švejk?

Švejka jsem přečetl až letos. Poslouchal jsem audioknihu. Do té doby jsem přečetl o Švejkovi všechny eseje, ale samotné dílo mě nebavilo. Asi jsem byl příliš mladý na to, abych to pochopil. Teď mě to baví moc. Myslím si, že Švejk je svého druhu filozof.

Čtěte také

iROZHLAS

V archivu Památníku národního písemnictví objevili rukopisy Švejka. Byly zde bez povšimnutí 90 let

No, my se v národě dohadujeme, jestli to spíše není s prominutím debil než filozof...

Není to debil. Myslím, že Švejk je dvojče Josefa K. z Procesu od Kafky. Je to stejná situace. Člověk se ocitne v byrokratické mašinérii, kdy neví, kdo to řídí. Kdysi to byl Bůh, dneska je to možná neviditelná ruka trhu nebo kapitalismus. Josef K. je ve stejné situaci jako Švejk. Josef K. se chová racionálně v iracionálním světě a nemůže pochopit, co se vlastně stalo, a Švejk dělá všechno iracionálně v iracionálním světě. Josef zemře a ten v uvozovkách debil, co se choval debilně, žije a prostě se nevzdal.

Někde jste řekl, že vám Češi pomohli ve chvíli, kdy jste ztratil víru. Můžete být konkrétnější?

Jako dítě a jako mladý člověk jsem byl velice věřící. Jako student novinářské fakulty jsem vždycky před zkouškou chodil do kostela se modlit. Nebyla to úplně víra, spíše jsem s Bohem dělal transakci. Pak to ale ze mě vyteklo jako z rozbité nádoby. Prostě jsem se přestal modlit. Stal se ze mě ateista.

Ptal jsem se sám sebe, co budu najednou dělat v prázdném vesmíru bez Boha. A pak mi došlo, že vlastně píšu o Češích, kteří nevěří, a že se jich tedy zeptám.

Začal jsem se vyptávat, jenže to bylo, jako kdybych se ptal blondýnky, jak se jí žije jako blondýnce. Lidé na mě koukali divně. Musel jsem se do toho víc ponořit, a tak vznikla knížka Udělej si ráj, kde je hlavním tématem život bez Boha. Kniha se stala v Polsku velmi populární, protože opravdu spousta lidí odchází z katolické církve, a je to o tom, že můžeme být šťastní i bez náboženství.

Jaké předsudky mají Češi vůči Polákům a naopak? A mají reportáže sílu měnit společnost? Poslechněte si celý rozhovor.