Na střeše světa ani oheň nehoří tak jako jinde

Planina, kde nenajdete nic než poušť, kde není zeleň a dokonce tam ani nelétají ptáci. Region je to tak odlehlý a vysoko položený, že v něm ani oheň nehoří jasně jako jindy. Zhruba takto popisoval před stovkami let benátský obchodník Marco Polo středoasijské pohoří Pamír – přesněji řečeno tu jeho část, která leží v dnešním Tádžikistánu.

„Střecha světa“ však má své obyvatele, kteří vytrvávají ve tří- až čtyřtisícových výškách i přes tvrdé podmínky. Jak se jim v odlehlém regionu žije?

„Jsme tu na letním bytě,“ směje se 38letý Talajbek Achmatbekov a seskakuje ze střechy malého stavení. Ošlehaný muž v něm žije s manželkou, čtyřmi dětmi a velkým hlídacím psem, který zívá opodál.

„V regionu není žádná práce. Za Sovětského svazu jsme ještě jakž takž vyšli, ale teď je většina lidí nezaměstnaných. V zimě bydlíme v nedaleké vesnici Aličuri, přes léto tady provozujeme rybí restauraci,“ mávne Talajbek rukou k nápisu „stolovaja“, který hrdě zabírá polovinu nabílené zdi. To aby ho z nedaleké silnice nepřehlédli případní hosté, občas turisté, ale v drtivé většině řidiči čínských kamionů.

Pamírský trakt – druhá nejvýše položená silnice světa, postavená ve 30. letech sovětskými inženýry jako spojnice Tádžikistánu s Kyrgyzstánem – dnes funguje především jako distribuční cesta pro čínské zboží.

Pamírský trakt

Jsme ve výšce 4 tisíc metrů nad mořem, po okolních planinách autonomní oblasti Horský Badachšán fičí vítr, který se zastavuje až o vrcholy nedalekých pětitisícovek. Na dohled stojí tradiční jurta s jedinými sousedy Talajbekovy rodiny.

Samota s názvem Ak Balyk neboli Bílá ryba, pojmenovaná podle nedalekého horského pramenu považovaného za svaté místo, čítá podle Talajbeka celkem 15 lidí. Život tady – bez elektřiny, teplé vody a ústředního topení – by se Středoevropanovi možná mohl zdát romantický, kdyby nebyl na první pohled osamělý, divoký a velmi tvrdý.

„Pracoval jsem v Aličuri jako lékař, ale výplata byla tak malá, že bychom se neuživili. Tady jsme už devátou sezónu. Dřív jsme bývali v jurtě, ale poslední roky je i v létě moc zima, tak jsme postavili tenhle domek. Každý se tu živí jak může, obchodníci, pastevci, sběrači dřeva,“ říká Talajbek, jehož celá rodina patří k místnímu kyrgyzskému etniku.

V malé kuchyňce uvnitř domku mezitím jeho o dva roky mladší žena Salamat připravuje menu – smažená ryba, jačí máslo, jogurt a chléb –, na kterém si hosté mohou pochutnat v čisté a útulně zařízené místnosti.

Talajbekova manželka Salamat

I podle Salamat je život na „střeše světa“, jak místní pamírským horám říkají, těžký. Draze se platí za všechno – od základních potravin přes dřevo na topení až po solární panel, který vyrobí elektřinu na 2 hodiny denně.

Manželé se shodují, že za sovětských dob centrálního plánování a hlavně zásobování se tady v izolovaném regionu žilo lehčeji. Hlavně v zimě, kdy celá oblast zapadne metry sněhu a zůstává měsíce odříznuta od okolního světa. S odchodem Rusů vyschl příliv peněz a paliva i zdroj práce. Někdejší základny, vědecké stanice a doly jsou rozpadlé a zejí prázdnotou.

„Všichni naši příbuzní stále žijí v Aličuri, narodili jsme se tu a jsme tu rádi. Ale začínáme uvažovat o tom, že možná kvůli dětem přesídlíme někam do města, nebo do sousedního Kyrgyzstánu,“ povzdechne si Talajbek, na němž je však vidět, že přeci jen stále věří, že ze „střechy světa“, odkud je podle místních blíž hvězdám, nebude muset odejít.


Zvětšit mapu: pohoří Pamír v Tádžikistánu
autor: lek
Spustit audio