Může být africký domek uměním? V Keni ano
Odpovědět na otázku, jak vypadá typické africké obydlí, by bylo určitě obtížné. Může to být kruhová chýše oplácaná hlínou, stojící někde v buši, domek z vlnitého plechu ve slumu na předměstí nebo betonová krabice v centru města. Jisté je, že uměleckými díly lze tyto stavby nazvat jen zcela výjimečně. Jednu neobyčejnou obytnou kolonii, která toto označení bez nadsázky snese, je možné najít v keňském městě Nakuru.
Kolonii Flamingo rozhodně nelze přehlédnout. Podél silnice stojí několik desítek jednoduchých přízemních domků postavených z šedivých betonových tvárnic. Jejich štíty obrácené k cestě hrají všemi barvami. Vyzdobili je místní umělci. Bez nadsázky představují jakousi africkou galerii pod širým nebem.
„Tento obytný komplex patří městu. To, co tu děláme, je pokus spojit zdejší lidi – hlavně mladé lidi,“ říká Nesh, kterému je 25 let. Před dvěma lety dal dohromady pět svých kolegů umělců a řadu měsíců společně malovali velkolepé výjevy na štíty domů.
„Žádnou školu nemám. Mám prostě jen talent a živím se jako malíř. Doufám, že jednou budu slavný,“ svěřuje se. Víc už pro to udělat nemohl. Pomalované domy stojí podél silnice vedoucí k národnímu parku Nakuru.
Pokrok i tradice
Cizincům se neobvyklé dílo líbí. Často prý u něj zastavují a fotí. Za ty dva roky, co obří malby zdobí zdi vesnické kolonie, jsem prý první novinář, který se s Neshem opravdu sešel. Mladému umělci však sebevědomí nechybí. Jeho dílo prý vysílá poselství o pokroku v Keni i o tradicích, které tu přetrvaly.
Nesh mě vede ke svému nejoblíbenějšímu dílu. Stylizovaná žena drží na rukou dítě. To si pohrává s korálky, které má matka ověšeny kolem krku.
„Je to masajská žena v tradičním úboru,“ vysvětluje mladý umělec. „Je šťastná. Nazývám ji africkou madonou. Kolem se nacházejí domy, které jsou běžné v Africe, i tradiční sedátko, které používají pastevci – jde prostě o běžný život.“
Některé výjevy tvoří ve spojení s každodenním životem vesnice nečekané až komické kombinace. Nad prádlem rozvěšeným na šňůře se vznáší horkovzdušný balón, slepice se hrabou v zemi pod obrazem čajových plantáží a na ženy, které vaří oběd na otevřeném ohni, shlíží ze zdi obří nosorožec.
Umění může změnit lidské životy
Ze života mezi uměleckými díly vesničané zpočátku příliš nadšení nebyli. „Když sem malíři přišli poprvé, byla jsem trochu zaskočená, ale zvykla jsem si,“ shrnuje za všechny žena sedící mezi dveřmi dvojdomku.
Jak vzpomíná Nesh, začátek tak jednoduchý nebyl. „Naše představy se prostě lišily. Místní lidé si chtěli domy pomalovat podle sebe. Dalo dost práce, abychom je přesvědčili. Dva až tři dny jsme si jen povídali. Nakonec snad lidé náš záměr pochopili,“ vybavuje si.
Míjíme další obří malbu, která je poctou manželům Adamsonovým. Známý ochránce zvířat George vypadá s bradkou sám trochu jako lev, který stojí po jeho levici. I spisovatelka Joy má sněhobílou lví hřívu.
„George a Joy Adamsonovi se velmi angažovali při záchraně života divoké přírody. Patří k novodobé africké tradici. I jejich obraz se povedl,“ soudí neskromně Nesh. Stejně neskromně odpovídá i na otázku, jestli se uměním podařilo spojit místní komunitu.
„Určitě. Lidé nám pomáhali v tvorbě. Umění tě nemůže nechat jen tak, určitě může změnit životy lidí. Ale jen těch, kteří se o ně zajímají,“ uzavírá.
Zvětšit mapu: pomalované domy stojí podél silnice vedoucí k národnímu parku Nakuru
