Mluví češtinou našich pradědů. A pomalu vymírají

Ve vesnici Holubaja na jihu Moldavska si už půldruhé století uchovávají potomci českých rolníků své tradice a kulturu. Jejich prapředci kdysi vyrazili na východ hledat štěstí a lepší živobytí. Dnes je Holubaja takovým českým folklórním skanzenem, kde se mluví češtinou, jakou znali naši prapradědové. Dnes mu však hrozí postupný zánik.

Holubájský hřbitov leží na kopci. Pan Ivan Lauda prochází mezi hroby a ukazuje na česká jména, která jsou do kamene vytesána azbukou. „Vesnici Holubaja založili Češi, rolníci z východních Čech. Přišli sem v druhé polovině 19. století,“ říká mi pan Lauda, který je předsedou zdejšího krajanského spolku. Nové vesnici tenkrát dali české jméno Novohrad.

Čas jako by se tady zastavil před mnoha desítkami let. Vesnice se táhne podél jediné, asi tři kilometry dlouhé ulice. „Dříve to byla krásná vesnice, když tu bylo ještě hodně Čechů. Všude rostly kytky, všechno tu bylo upravené. Teď už jich tu zůstalo jen málo,“ říká smutně Ivan Lauda.

Dnes ve vesnici žije přes tisíc obyvatel, ale jen 125 z nich má české předky. Ti mluví češtinou, kterou se mluvilo před sto padesáti lety. „Je to starý jazyk,“ potvrzuje Ivan Lauda. „Stejný, jako když sem přijel můj pradědeček – nebyla elektřina, auta ani traktory. Hodně slov je z moldavštiny, rumunštiny nebo ruštiny, protože tenkrát vůbec neexistovala, a tak nás je předkové nemohli naučit.“

Hřbitov v kopcích u vesnice Holubaja

Život tady nebyl nikdy lehký. Nejprve jim vládl ruský car, potom Rumunsko, po 2. světové válce Sověti a dnes žijí v chudém Moldavsku. Krajané se v minulosti chtěli do Čech vrátit hned několikrát, ale nikdy nedostali povolení.

V Holubaji mají školu, která nese jméno Jaroslava Haška. Mají tady i českou hudební školu a v ní pěvecký sbor – Perličky. „Zpíváme, když někdo zemře, na svatbách, na Tři krále…“ vypočítává Věra Hraničová, která bydlí na konci vesnice v malém domku.

„Už je nás tu jen málo. Mladí se moc česky neučí. Prosíme je, aby s námi chodili zpívat, ale nikdo nechce. Tak jsme tu všichni starší, mladých mezi nás chodí jen málo,“ posteskne si Věra Hraničová a začne zpívat jednu z českých písní ze svého repertoáru. „Snažíme se držet tradice. Pořád ještě se trochu cítíme být Čechy. Moc bych si přála jednou se podívat do Čech. Ještě nikdy jsem tam nebyla,“ dodává smutně.

Hřbitov je porostlý luční travou

České tradice v moldavské vesnici Holubaja přežily za půldruhého století hodně států a soustátí. Jak se ovšem zdá, v blízké budoucnosti patrně zajdou na nezájem teenagerů.


Zvětšit mapu: poloha vesnice Holubaja v Moldavsku
autor: ppo
Spustit audio