Mezi oběťmi holocaustu v Belgii byli také Židé z Československa. Muzeum v belgickém Mechelenu vypráví i jejich příběhy

Detail stěny v muzeu s portréty mechelenských obětí holocaustu.

Belgie si v uplynulých týdnech připomněla výročí začátku transportů tamních Židů a Romů do nacistických vyhlazovacích táborů. Místem, kde se můžete seznámit s touto tragickou kapitolou belgických dějin, je Mechelen. Právě tam za druhé světové války vznikl tábor, odkud vlaky s deportovanými lidmi odjížděly. Hned naproti němu před několika roky vyrostlo muzeum holocaustu.

Jedna ze stěn vstupní haly muzea je celá pokrytá průkazovými fotografiemi všech Židů a Romů, kteří tranzitním táborem v Mechelenu prošli. U jmen těch, jejichž portrét se nezachoval, je alespoň šedivá silueta. Mezi tisíci malých obdélníků jsou i fotografie Čechoslováků, pro které byl zdejší lágr první stanicí v cestě na smrt.

Unikli smrti, ale stejně nepřežili

„Třeba Leo Baum. Po internaci v mechelenském táboře, byl s manželkou deportován do Osvětimi. Nepřežil ani on ani jeho žena,“ listuje přede mnou v historických dokumentech odbornice na holocaust v Belgii Laurence Schramová.

Byl to šok, vzpomíná pamětnice na křišťálovou noc

Nechame a Eduard Droberovi

Je tomu přesně 75 let od křišťálové noci. Zavádějící název pro děsivou noc, která se stala předehrou strašlivého holocaustu. Během jedné dlouhé noci shořely v Německu, Rakousku a Sudetech stovky synagog, ulice měst byly poseté střepy z oken a výloh židovských domů. Ve světle požárů zářily jako křišťály. Přímým svědkem ničivého řádění v Königsbergu byla tehdy jedenáctiletá židovská dívka Nechame Droberová.

Leo Baum měl přitom předtím obrovské štěstí. Na konci 30. let žil v Berlíně. Po křišťálové noci ho nacisté poslali do koncentračního tábora v Buchenwaldu, ale pustili ho. Odešel s rodinou do Belgie a snažil se vystěhovat do Argentiny. Odplout ale už nestihli.

„Simon Apfeldorfer pocházel z Mukačeva. Jemu se při deportaci podařilo vyskočit z vlaku, nacisté ho ale chytili. Podruhé odjel s transportem číslo 24 do Osvětimi,“ představuje příběh dalšího Čechoslováka Laurence Schramová.

Příliš hrdý na útěk

Leo Baum a Simon Apfeldorfer nebyli jedinými Čechoslováky, kteří táborem v Mechelenu prošli. Na stěně v muzeu visí i kopie průkazu Samuela Löwenwirtha, který měl československou národnost a podle průkazu se narodil v Lože 19. května 1913.

Průkaz Samuela Löwenwirtha, který se narodil v Lože 19. května 1913.

V další části expozice vypráví na záznamu tragický příběh své rodiny jeho neteř Esther. V roce 1942 dostali její sestry a bratr předvolání k nástupu do tábora v Mechelenu. Jejich otec je přesvědčil, aby příkaz poslechli a šli. I když věděli, jak se mu vyhnout.

Housle naděje zpívají o holocaustu a oživují hlasy těch, kterým kdysi patřily

Housle (ilustrační snímek)

Příběhy se dají vyprávět různě – slovy, obrazy, ale třeba i hudbou. Takové poslání má i jedna neobyčejná sbírka houslí, které zpívají celému světu o naději, přestože příběhy jejich bývalých majitelů – židovských hudebníků – se pojí s jednou z nejtragičtějších kapitol historie.

„V pátek večer po jejich odjezdu jsme zůstali jen ve třech a já jsem poprvé viděla otce plakat. Na to nikdy nezapomenu. O pár měsíců později dostal příkaz i on. Matka ho prosila, aby nechodil, ale otec ji neposlouchal. Byl příliš hrdý. Ani on už se nevrátil. Moje matka se z toho nikdy nevzpamatovala,“ vzpomíná ze záznamu.

Zmařené životy

Třetí patro muzea je věnované transportům z mechelenského lágru. Na černých stěnách tu ve zlatých rámečcích visí civilní fotografie některých deportovaných z jejich šťastnějších dnů. U nich jsou údaje ke každému z transportů. Kdy se konal, kolik v něm jelo lidí a kolik jich přežilo. Většinou jsou to hodně nízká čísla. V případě transportu číslo 4 v polovině srpna 1942 nepřežila z tisícovky osob ani jediná.

Nákladní vagon před branou muzea v Mechelenu symbolicky odkazuje k transportům smrti, které byly z někdejšího koncentračního tábora vysílány do Osvětimi.
Spustit audio
autoři: Filip Nerad, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas