Machatého Extase se po 85 letech vrací do Benátek. Tentokrát v digitálně zrestaurované verzi

Čtěte také

iROZHLAS

Hedy Lamarr nebyla jen hvězdou filmu Extase. Proslula i technickým nadáním

Kurátor hudby Národního filmového archivu Jonáš Kucharský a hlavní zvukový restaurátor boloňské dílny L'Immagine Ritrovata Gilles Barberis se snaží odhalit zdroj opakujícího se tupého zvuku v závěrečné scéně snímku Extase.

Gilles Barberis sice neví, co by mohlo zvuk způsobovat, vyloučil ale, že by to byl hluk kamery. Oba zvukoví specialisté se shodují na tom, že pokud byl hluk zanesený už na zdrojovém pásku – a zněl tedy i při prvních promítáních –, neměli by se ho restaurátoři snažit odstranit, protože chtějí dosáhnout co nejautentičtějšího zvuku.

Nešťastně provdaná Eva se chce nechat rozvést a potkává Adama, se kterým má milostný poměr - dnes banální zápletka, která ale ve 30. letech minulého století vyvolala skandál|foto: Fr. Illek a Alex. Paul,Národní filmový archiv

Nejde o dokonalost

Barberis ale upozorňuje, že naprosto přesného výsledku restaurátoři nedocílí nikdy: „Nejde nám o dokonalost. Potýkáme se tu s něčím, co není možné napodobit zcela věrně. Zvládneme napodobit křivku zvuku, ale stejně to nebude přesné, protože nepoužíváme tehdejší reproduktory.“

Technologie Tobis-Klang totiž byla schopná zaznamenávat a následně přehrávat zvuk ve výrazně menším frekvenčním rozsahu, než jsme zvyklí dnes. Filmu proto chyběly velmi nízké a velmi vysoké frekvence.

„Kdybychom měli dobovou kopii Extase a založili ji do dnešního projektoru vybaveného pro přehrávání filmového zvuku, tak kromě toho, co slyšeli diváci tehdy, bychom slyšeli i velké spektrum šumů a dalších ruchů. Diváci je v té době nemohli zaznamenat, protože je tehdejší aparatura nebyla schopná přehrát,“ doplňuje Jonáš Kucharský z Národního filmového archivu.

Kopie nikdy nebude jako originál

Gustav Machatý Extasi natočil ve třech jazykových verzích – v české, německé a francouzské, aby zvýšil jeho šanci na mezinárodní úspěch.

Režisér Gustav Machatý natočil tři jazykové verze: českou, německou a francouzskou, každou navíc s trochu jiným obsazením|foto: Vilém Ströminger,Národní filmový archiv

Národní filmový archiv společně s boloňskými restaurátory pro benátský festival připravují verzi v češtině, která se promítala i při mezinárodní premiéře v roce 1934. Jenže původní pásky s českou verzí se nedochovaly. Také to ovlivňuje výsledek restaurátorské práce.

„Nemáme původní zvukový negativ. To je přitom jediná verze, která není zasažená fotochemickými procesy. To je důležité zvlášť u technologie Tobis-Klang, kterou byl tento film ozvučen. Ve chvíli, kdy uděláte kopii, všechno zničíte. A když děláte třetí nebo čtvrtou kopii, není už co opravovat,“ uzavírá Gilles Barberis.