Kurdové v Česku od státu nic nechtějí. Úspěšně živí sebe i příbuzné

Rashid Khalil je nejstarší z osmi sourozenců a ještě za socialismu vystudoval biomedicínské inženýrství. V Česku zůstal a postupně získal azyl a občanství.

Jak se poměry v Kurdistánu zhoršovaly, přijížděli další příbuzní. Někteří také získali azyl, ostatní mají povolený dlouhodobý pobyt za účelem strpění. Pracují v různých službách a živí své příbuzné, kteří pracovat nemohou. Od českého státu žádnou pomoc nechtějí a také nedostávají.

Všechno si platí sami

Štíhlý třicátník Kawa zamyká přízemní dvojpokojový byt v severočeském Mostě a sedá si na gauč. Na stole leží typické arabské cukroví a manželka Hilwa vaří čaj.

Z Kurdistánu přijela teprve na začátku roku a ještě si zdaleka nezvykla a hlavně vůbec nerozumí česky. „Chybí mi tu kamarádky, ale zase je tu klid a bezpečno,“ říká kurdsky a Kawa překládá.

Manželé čekají v únoru dítě, a protože Hilwa jako cizinka tu zatím nemůže být pojištěná, všechna vyšetření včetně porodu musí nastávající otec platit hotově.

Na mosteckém sídlišti Kahan vede jedno ze dvou rodinných bister. Právě přichází zadními dveřmi do kuchyně postarší chlapík mluvící německy a nese vysokou hromadu tenkých kurdských placek. „To je bratranec, sám je peče a vozí k nám ze Saska,“ říká Kawa.

Kawa Khalil|foto: Ľubomír Smatana

Klidně i vepřové

Za pultem v bistru právě okrajuje maso na kebab nejmladší z bratrů Jan Khalil. Studoval úspěšně na Karlově univerzitě medicínu, ale studium k nevoli bratrů přerušil.

Na jedné tyči se griluje hovězí, na druhé trochu překvapivě vepřové, které muslimové nekonzumují. „Pro mě je to středověk. Nezajímá mě, co říkal Ježíš nebo Mohamed. Já jim nevěřím.“

Jan by nejraději z Česka odjel někam, kde to žije. Chybí mu kurdská pospolitost a tamní kulturní a společenské zvyklosti. „Uvidím, jak to dopadne.“

Čtěte také

Možná přijedou další

Kvůli válce v Sýrii zařídili bratři i příjezd pro své rodiče, kteří tu také získali povolení trvalému pobytu za účelem strpění. Bratři jim pronajali byt v Mostě, platí náklady na živobytí a lékařskou péči. „Rodiče to nesnášejí moc dobře, protože neumějí česky a nikoho tu neznají.“

Jan Khalil|foto: Ľubomír Smatana

V Kurdistánu zůstaly ještě sestry, ale zatím jim bezprostřední nebezpečí nehrozí. „Tam kde bydlí, občas něco vybuchne, ale přímo se tam nebojuje. Jestli se to ale zhorší, tak utečou. Buď do Turecka, nebo se je pokusím dostat sem,“ říká nejstarší z bratrů Rashid Khalil, který žije a úspěšně podniká v Teplicích.

Pro média také často komentuje dění v Sýrii a organizuje sbírky na pomoc uprchlíkům.