Národní umělkyně, držitelka cen Thálie i ocenění za dabing. Jana Hlaváčová slaví osmdesátku
Herečku s mimořádným půvabem i nevídaným hereckým rejstříkem objevil pro film Zdeněk Podskalský. V době zlaté éry Národního divadla v druhé polovině 20. století se do „Kapličky“ chodilo na Janu Hlaváčovou. Její Hippodamii, Raněvské či Emilii Marty tleskala celá Praha
K divadlu ji přivedla vášeň tatínka k ochotnickému divadlu. Po skončení gymnázia studovala DAMU a již během vysoké školy získala první filmovou roli. Zdeněk Podskalský ji obsadil do hlavní ženské role záhadné dívky Mefistofely v dobově velmi úspěšné komedii s faustovským motivem Kam čert nemůže.
Své první divadelní angažmá po studiích získala v roce 1960 v Plzni v divadle J. K. Tyla. V plzeňské činohře strávila pět sezón a zahrála si široké spektrum významných divadelních rolí, v nichž ale už ani tehdy nehrála jen naivky, ale i dramatické postavy.
Přestože Plzeň byla mimo centrum filmového dění, díky své první slavné roli získávala obsazení i v dalších výrazných filmech té doby, jako například Noční host. Po smrti prvního manžela, herce Jiřího Michného, se Hlaváčová vrátila do Prahy, kde přijala angažmá v Národním divadle.
To naše řemeslo… Děláš ho z hloubi duše, stojí tě to neuvěřitelnou energii. No jo, ale jednomu se to líbí, druhý zívá. Nikdy nevidíš ten výsledek...Jana Hlaváčová
Šťastná éra ve Zlaté kapličce
Její první rolí byla Maggie v Millerově hře Po pádu a následovaly desítky dalších slavných postav – Hippodamie ve Vrchlického trilogii, Raněvská v Čechovově Višňovém sadu, Magdalena Marie v Daňkově Vévodkyni valdštejnských vojsk nebo Emilie Marty v Čapkově hře Věc Makropulos, za kterou dostala národní cenu.
Hlaváčová měla i nezbytné divadelní štěstí. Na první scéně působila v době slavné éry Národního divadla, které tehdy stavělo svůj repertoár na silných hereckých osobnostech. Stala se neoficiální první dámou naší první scény, na některá představení chodili diváci především tak zvaně na ni.
Je považována za jednu z nejvýznamnějších, ne-li vůbec za nejvýznamnější českou divadelní herečku druhé poloviny 20. století. Díky výjimečně širokému hereckému rejstříku se výtečně zhostila rolí jak v antických dramatech či psychologických hrách, tak i v komediích.
Luděk Munzar, partner životní i divadelní
V Národním divadle potkala druhého životního partnera - stal se jím významný herec Luděk Munzar. Po jeho boku si v Národním divadle zahrála například ve slavném Macháčkově představení Naši furianti a objevili se spolu i v řadě televizních her, filmů a inscenací - kupříkladu v televizním filmu Královský omyl nebo v dramatu Klobouk plný deště.
V roce 1990 odešla pro nesouhlas s uměleckým směřováním souboru z Národního divadla. Po několika letech bez stálého angažmá zakotvila v roce 1994 v Divadle na Vinohradech. Za účinkování ve hře Křehká rovnováha se v roce 1996 stala držitelkou ceny Thálie. Na scéně vinohradského divadla ztvárnila postavy například v představeních Smutek sluší Elektře, Do naha nebo Kráska z Leenane.
Ne jen divadlo
Pokud jde o film, objevila se v řadě českých snímků. Režiséři ji často obsazovali do kostýmních úloh, kde vytvářela konkrétní historické osobnosti. Zahrála si tak Josefinu Kounicovou v Koncertu na konci léta, Boženu Němcovou ve filmu Veronika nebo ženu Leoše Janáčka v životopisném snímku Lev s bílou hřívou. Diváci si ji ale jistě budou pamatovat jako temperamentní zdravotní sestru Toničku z filmové série „Básníků“ Dušana Kleina.
Podstatně více příležitostí jí poskytla televize. Objevila se vnapříklad v seriálech Byl jednou jeden dům, Chalupáři, Vlak dětství a naděje, Hraběnky nebo Náměstíčko.
Kromě divadla se Jana Hlaváčová věnovala také pedagogické práci na DAMU, dabingu a významně i rozhlasu. Až do 1. dubna si můžete na našem webu poslechnout moderní verzi přiběhu o hraběnce Báthoryové v režii Jaroslava Vostrého s Janou Hlaváčovou v hlavní roli nebo její ztvárnění Elidy Wangelové v četbě Ibsenovy Paní z moře na stanici Vltava.
