Kryl sekal slovy jako šavlí, uměl tít do živého. Snažím se ho připomínat, přibližuje zpěvák Uličník

Už dvacet let hrajete v muzikálu Les Misérables Jeana Valjeana. Změnilo se za tu dobu vaše chápání Valjeana jako člověka?

Obrovsky. Před dvaceti lety mi o roli vyprávěli Jirka Korn nebo Karel Černoch a dávali mi spoustu rad, za které jsem dodnes vděčný. Třeba Karel, který Jeana Valejana v muzikálu ztvárnil jako první, tu postavu nehrál – on ji žil. Teprve teď, po dvaceti letech kdy v muzikálu hraji, některé z jejich rad začínám chápat. Tu roli si každý večer opravdu prožiji –přerod postavy od vzteklého galejníka až po odcházejícího stařečka.

Co vám Karel Černoch radil?

Karel mě hodně brzdil, i proto, že jsem byl jedním z nejmladších Jeanu Valjeanů v historii tohoto představení a moje angažmá muselo být schváleno v Londýně. Když mi roli svěřili, měl jsem přebytek energie, byl jsem hyperaktivní, a to i v polohách, kdy už Valjean stárnul. Mládí se mi hrálo perfektně, ovšem špatně jsem se dostával do těch pozdějších pozic. Teď po padesátce mi to jde samo. Tehdy mi Karel říkal: „Zbrzdi to a před koncem druhé půlky představení to nech plynout, netlač to.“ Dnes už to přesně takto cítím.

Muzikálový svět je poměrně specifický. Co si myslíte o lidech, kteří muzikály dělají?

Jsou to blázni, nadšenci, kteří by to bez nadšení nemohli dělat. Když bychom přepočítali hodinovou mzdu muzikálového herce, vyšlo by výhodněji chodit někam uklízet. Bez nadšení a špetky bláznovství by to ti lidé vůbec nemohli dělat. 

Čtěte také

Skácelovy básně jsou nadpozemsky moudré, a přitom si na nic nehrají, říká muzikant Pavlica

Například muzikál Vlasy jsme kdysi zkoušeli opravdu dlouho, prostor Pyramida se předělával na divadlo, premiéra se odkládala a místo tří měsíců jsme zkoušeli pět. Je důležité říct, že muzikály se zkouší bez nároku na honorář, a tehdy tady byla spousta lidí, kteří přijeli ze Slovenska nebo jiných koutů země. Byli jsme skoro squatteři, ovšem já jsem spával na sobí kožešině. Bydlel jsem v bytě kamaráda, dnes akademického malíře, kde byla jedna postel – ta jeho –, gauč a pak už byla jen sobí kožešina na zemi, kde jsem spával já. 

K letošnímu dvojímu výročí Karla Kryla jste upravil recitál Dialogy. O čem v něm chcete s Krylem mluvit?

Vedu s ním pomyslný dialog, během představení nepoužívám jen písně, ale také jeho citáty, básně a vzpomínky. Skloubením těchto médií vznikly dialogy, kdy já vznesu otázku a pak cituji, třeba přímo z knihy, Karlova slova. S tímhle pořadem jezdím po představeních asi dva roky. Pro letošní rok, kdy si připomínáme slavná výročí, jsem připravil speciální pořad, ve kterém diváky provádím dětstvím Karla v Kroměříži, přes vojnu, studia až k exilu.

S recitálem jezdíte i do škol. Jak Kryl baví generaci, která neví, jaké to je nemít pas?

Myšlenku na školní představení mi vnuknul kamarád, poté jsem oslovil jsem Katku Skočilovou z Plzně. Hlavně díky ní vznikl pořad pro školy, bez ní bych si na takovou výzvu netroufl. 

Zajímavé je, že existují obrovské rozdíly mezi školami. Uvedu to na příkladu dvou škol v Praze v Řepích: jedna škola byla skvěle připravená, protože paní ředitelka řekla, že se výuka po celý týden bude věnovat tématu 17. listopadu. Žáci byli tedy skvěle připraveni a zazpívali si se mnou. A pak jsou školy, kde jsou žáci tématem 17. listopadu úplně nepolíbení. Vůbec netuší co to je protestsong, nemají představu, co se odehrálo v roce 1968, co je to Varšavská smlouva. Těchto škol je ale minimum, více je těch, kde se tomu věnují a žáci mají představu, kdo to byl Karel Kryl, co se odehrálo.

Žáci a studenti mají jako publikum velká specifika.
David Uličník

Nemáte příliš kultivovaný hlas pro zpěv Krylových písní? Přeci jen byl samouk. 

To mi někteří krylovci předhazují, ale já ho zpívám proto, abych připomenul jeho slova, dílo a odkaz. Kryl sekal slovy jako šavlí, uměl tít do živého. To je neopakovatelná věc, já se ho snažím připomínat. Myslím si, že tím, že ho zpívám po svém, přitahuji nové publikum, které by se o něm jinak nedozvědělo.

Vaše nejoblíbenější píseň Lilie zní ve vaší úpravě jako krylovka v moravském hávu. Proč je dobré překračovat žánry?

Myslím si, že je to obohacující. Je samozřejmě potřeba to umět, je třeba to dělat s pokorou, muzikantským zázemím a citem. Největší pěvec Luciano Pavarotti nejdřív dokázal něco v opeře a potom v pozdějším věku začal překračovat hranice. Přitáhl ke klasice lidi, kteří by se k ní jinak nikdy nedostali. U nás má podobnou zásluhu třeba Vlasta Rédl, který se od písničkáře s kytarou dostal k rocku a popu.

O čem chcete zpívat vy?

O pocitech, o náladách. Neumím psát protestsongy jako Karel Kryl. Písně, které si sám otextovávám, jsou píše poetické niterné básně, takové moje vnitřní modlitby.

Jakou roli měla v životě Davida Uličníka operní pěvkyně a pedagožka Marta Boháčová? A proč cestuje do Asie? Poslechněte si celý rozhovor!