Asie mě rozesmála, překvapila i rozbrečela. Ale nikdy nezklamala, popisuje zpravodaj David Jakš

Reportážemi nejen z jihovýchodní Asie plní David Jakš vysílání Radiožurnálu už pět let. Kromě důležitých událostí i zajímavostí nevynechával ani přírodní katastrofy nebo olympijské hry. Po návratu do Česka jej však čeká poněkud jiná pozice - bude vést regionální vysílání v Plzeňském a Karlovarském kraji.

Čtěte také

Asie miluje věštby a vykládání budoucnosti. V taoistickém chrámu v Hongkongu kvůli tomu není k hnutí

Na pozici zpravodaje začínal v Pekingu. „Byly to týdny a týdny zařizování. Bavily mě vnitrostátní cesty po Číně a natáčení v provinciích jako Sečuán, Jün-nan nebo Liao-ning. Domluva s místními je sice komplikovaná, ale o to zajímavější. Nerad ale vzpomínám na stísněný pocit na tiskových konferencích na čínském ministerstvu zahraničí v Pekingu, bezbrannost na čínském imigračním úřadě nebo na tamní finančák. Na to se nedá zapomenout,“ shrnuje David své začátky v Číně.

Setkání s duchy

V Asii se David Jakš během cest setkal i s duchy, na které věří. „Na duchy věřím naprosto bezvýhradně. Asiaté vám sami řeknou, že s nimi ve dne v noci žijete a je jich okolo vás spousta, ať se vám to líbí, nebo ne,“ vysvětluje. A přidává duchařskou historku.

Čtěte také

Boj s duchy nejde vyhrát, vědí Thajci. Chodí si je proto naklonit na nejstrašidelnější místo v Bangkoku

„Před lety jsme se čtyřmi kamarády byli na laoském jezeře Nan Ngum. Celou noc nám kolem postelí něco chodilo, dupalo a zhluboka dýchalo. Nešlo o žádné zvíře, zatoulanou pralesní krysu nebo makaka. Popravdě řečeno to byla nejdelší noc v mém životě. Něco tam bylo, ale nevěděli jsme co, máme i svědky. Dnes to spíš vyprávím jako hustou historku u piva, spousta lidí si ale klepe na čelo a říká, že takové věci neexistují,“ vzpomíná zpravodaj.

Zapomenutý počítač v džungli

Sám přiznává, že občas mu práci výrazně komplikuje jeho roztržitost. Hledání drahé rozhlasové techniky v pekingském metru nebo zapomenutého počítače v pralese je jen pro otrlé.

„Už jsem si vyzkoušel, jak to vypadá, když hledáte rozhlasovou techniku za desítky tisíc v pekingském metru, telefon ve 40milionovém Tokiu nebo zapomenutý počítač v kambodžské džungli, když se stmívá. Teď jsem ztratil akorát peněženku, ale našla se pod polštářem,“ směje se.

V Asii David pro zápisník pokrýval hned tři olympiády, konkrétně v Pchjongčchangu, Tokiu a Pekingu. Poslední dvě provázela i přísná koronavirová opatření. Ke sportu má ostatně blízko.

Čtěte také

Střelba z luku a fotbal na ledě. Zimní olympiády se v Číně konaly už od 10. století

„Ke sportu mám vřelý vztah, dlouhá léta jsem hrál vrcholově volejbal, v rodném Chebu jsme to dotáhli až do třetí ligy. V Pchjongčchangu to bylo fajn, mohli jsme se volně pohybovat. V Tokiu už byla olympiáda dost „sešněrovaná“ a bez diváků. A v Pekingu už se většina lidí ptala, jestli má za takovýchto podmínek vůbec smysl hry pořádat,“ popisuje.

A jak se zpravodaj ohlíží za pěti lety strávenými na asijském kontinentu? „Uteklo to strašně rychle, jako voda v Mekongu. Je to velká nostalgie. V extrémně chudých zemích na mě občas padala beznaděj, člověk pak potřeboval přijít na jiné myšlenky. Asie mě překvapila, rozesmála, a přiznávám, že někdy i rozbrečela. Ale nikdy mě nezklamala,“ uzavírá své působení v Asii David Jakš.

Jak vypadá věštění v buddhistickém chrámu a proč jsou Asiaté pověrčiví? Proč je pro Davida Gruzie jeho druhým domovem? Které země by ještě v Asii chtěl navštívit? A proč měl už někdy plné zuby asijské kuchyně? Poslechněte si celý rozhovor.