Krakatit představuje touhu, která může člověka zničit. Když se probouzí, bývá zle, říká režisér Hlavica

Připomínáme si 135 let od narození spisovatele Karla Čapka. Naše sesterská stanice Vltava vysílá čtyřdílný Krakatit, tři díly už jsou ke slyšení na webu, jeden díl je stále ještě neodvysílaný, ten nejmonumentálnější. V případě toho čtvrtého dílu, byl Čapek vizionář?

Čtěte také

Karel Čapek: Krakatit. Román o výbušninách a snění, o lidských vášních a bohu

Lukáš Hlavica: Bezesporu, určitě.

Když jsem některé věty slyšela, tak jsem měla pocit, že to napsal jako reakci na nějakou velice aktuální situaci.

Hlavica: Ano. Ono je to asi také tím, že se bohužel dějiny hodně opakují.

Čapek v Krakatitu sestrojil mnoho nenápadných obrazů. Jsou to někdy „malé věty“, ale když je člověk pročítá, často se zarazí a žasne nad jejich genialitou. Zarazilo něco vás? Radovali jste se z nějakého trefného příměru?

Hlavica: Zarazilo, překvapilo a oslnilo mě, že ve filmu Vávry to tak zdaleka nebylo. Samozřejmě jsem tím objevil Ameriku.

Krakatit je opravdu něco, co je především v nás, ať už touha, nebo dokonce snad i droga, která ve chvíli, kdy nad člověkem začne mít převahu, ho může zničit. To byl vstupní moment, z jakého úhlu pohledu se na celou věc dívat a to pro mě bylo velmi překvapivé. Byl jsem strašně rád, že jsem se Krakatitu mohl díky knížce přiblížit, protože jinak bych to možná bral víc jako milostné sci-fi.

Toto je najednou velmi těžká metafyzika a věc, která je velmi osobní. Člověk si říká, že když se svět dostane někam, kdy v lidech začnou Krakatity pracovat, bývá hodně zle.

Čtěte také

Ve smrti budeme důkladně konfrontováni s tím, jak jsme žili, prozrazují Viliam Poltikovič a Jaroslav Dušek

„Krakatit lidských srdcí, krakatit, jako já sám,“ říká inženýr Prokop ve velmi pohnutou chvíli. Chcete k tomu něco říct, Matěji?

Matěj Kroupa: Já jsem měl taky jeden okamžik, který mě inspiroval vzhledem k současné době. Je to možná trochu banalita, ale ve čtvrtém díle Daimon předvede Prokopa před takovou společnost, lůzu. V pojetí Lukáše Hlavici to působí skoro jako sekta jakýchsi konspirátorů a obdivovatelů Daimona.

To je okamžik, který mi vyvolal ozvěny k současnosti. Taková hra s populismem nebo něčím takovým. Je to zvláštní, neurčitá situace, co přesně za lidi to je. Přesně to nevíme, můžeme si tam jen něco dosazovat.

Přitom sám Daimon tou lůzou pohrdá, jak jsem to slyšela ve vašem pojetí.

Hlavica: Je to tak. On ji nakonec zničí.

Čapek začal Krakatit psát v říjnu 1922, potom práci přerušil. Když v roce 1923 Krakatit dopsal, napsal: „Jsem hotov s Krakatitem, ale bohužel, není to slavnostní pocit, jak jsem si ho představoval. Naopak, je mi nějak prázdno, jako bych byl vykuchán. Už nic z toho nemám, nic z té horečky a opilosti, radosti a lásky.“ Jak jste dopadli vy, když bylo hotovo?

Hlavica: Víte, určitý pocit vykuchání, ten člověk zná, když se něčím dlouho takto zaobírá. Stejně to mají divadelníci těsně po premiéře, i po velmi úspěšné premiéře, že najednou tam sedí a buď se opijí, anebo tam sedí a cítí se úplně prázdní, dutí.

Pro nás ten pocit není tak nárazový, protože nezažíváme premiéru, kdy se střetneme s publikem a je to ten jeden okamžik. O tom se v Krakatitu také právě mluví – ten jeden okamžik výbuchu.

Čtěte také

Modlil jsem se k duši lesa. Po návratu do Prahy se nedokážu nadechnout, líčí pouť herec Šafařík

Mám pocit něčeho, co stálo za to a za co jsem vděčný. Zároveň už je to pryč – teď se to vysílá, ale já už jsem to pustil. Jde si svou cestou a už to moc nesleduji. Už je to jenom vzpomínka, ale není hořká nebo nešťastná.

Co na to Matěj Kroupa?

Kroupa: Tomu, co Lukáš popisuje, říkám popremiérová deprese. Člověk si zvykne na tvůrčí nápor, popravdě i na potkávání se s těmi lidmi, které musím říct, že bylo dost příjemné. Jak tady Lukáš zmínil Jitku Špálovou, to je taková dobrá duše, profesionální spolupracovnice, která tomu dala strašně moc, opravdu veliká zvuková opora. Bylo příjemné se tam potkávat a pracovat na tom.

Můžu říct, že Lukáš je tak velice přísný režisér, že kdyby člověk byl rutinér, bylo by opravdu utrpení s ním pracovat. Naštěstí tam byla atmosféra taková, že nám na tom strašně záleželo. Lukášovi strašně záleží na tom, aby to bylo dobré, a tak k tomu strhne i ostatní. Na tu atmosféru si člověk zvykne a pak vám to trošku chybí.

Jak rozhlasová hra Krakatit vznikala? Poslechněte si celý rozhovor.