Lidé se začali chovat nepochopitelně, národ se rozdělil, ale Čapek se snažil dávat naději, říká bývalá šéfka památníku
Učím se od něj neztrácet viru v lidi, slušnost a být zodpovědná za to, co dělám. To řekla bývalá a dlouholetá ředitelka památníku Karla Čapka Kristina Váňová o slavném spisovateli. „Dá se říci, že Karel Čapek byl jednou z prvních obětí té hrozné doby v prosinci 1938, rozhodně by jakékoliv věznění nepřežil,“ naznačuje.
Jak těžké muselo být pro Karla Čapka v závěru života neztratit slušnost, ale hlavně neztratit víru v lidi?
Čtěte také
Pro něj to muselo být opravdu velmi těžké období a myslím si, že hledal cesty, aby alespoň trochu toto období dokázal prožívat a dokázal dát lidem aspoň trošku naděje. Nebo jim ukázat cestu, jakým způsobem dál. Začala druhá republika, všechno se začalo rozpadat, lidé se začali chovat úplně nepochopitelně, národ se rozdělil a Čapka to muselo nesmírně drtit.
Sám z toho hledal východisko, a to fyzickou prací. Začal se intenzivně zabývat svým letním sídlem na Strži, začal tam stavět, budovat. Za celé ty předchozí roky toho tam nebylo postaveno tolik jako na podzim roku 1938. Zřejmě aby odvedl myšlenky, aby se vnitřně zkoncentroval a aby dokázal reagovat na události ještě i jako novinář a dokázal své poslední sloupky napsat. Z podzimu 1938 pochází dva texty, velmi emocionální, které mají formu jakési modlitby. A jedna z nich je modlitba za pravdu.
Karel Čapek odešel v 48 letech. Nechci, aby to vyznělo cynicky, ale vzhledem k osudu jeho staršího bratra Josefa byl zápal plic pro křehkého Karla možná milosrdná smrt?
Tak se na to nahlíží, protože by ho zřejmě potkalo totéž co Josefa. Možná ještě dřív a možná ještě v hrubší formě. Ale Karel byl jednak daleko křehčí než Josef, křehčího zdraví i křehčí tělesné konstituce. A také to, co prožil Josef, co prožíval denně – jak se dokáže člověk k člověku chovat, to si myslím, že pro Karla by bylo naprosté popření všeho, čemu v životě věřil. A rozhodně by jakékoliv věznění nepřežil.
Symbolicky se dá říct, že Karel byl jednou z prvních obětí této hrozné doby v prosinci 1938. A Josef, vzhledem k tomu, že ještě žil v dubnu roku 1945 – jsou svědkové, kteří ho zastihli živého v Bergen-Belsenu, ale po vstupu spojeneckých vojsk už tam nebyl nalezen – byl vlastně jednou z posledních obětí.
Jak moc člověk sroste s místem, které ale nutně musí jednou opustit? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Zahrada, šuplíky s texty, gramofon nebo rádio… Procházíme Památníkem Karla Čapka na Strži
Karel Čapek trávil na Strži poslední tři roky svého života. Co zajímavého se dá najít v šuplících ve spisovatelově pracovně?
-
Dobrodružství manželů Vackových: Škodou Rapid po stopách Karla Čapka
Zdeněk Vacek se svojí ženou Petrou projeli 4500 km po Anglii ve stopách Karla Čapka. Jaké zkušenosti nasbírali po cestách starým vozem?
-
Wericha 28. říjen 1918 nedojímal. Nejedlý zas tvrdil, že šlo o velkou zradu buržoazie
„Nedojímalo mě to a dodnes mě to nedojímá,“ řekl Jan Werich v roce 1969, když hovořil o 28. říjnu 1918. Klíčový den našich dějin prožil v Praze a byl u všeho, co se dělo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
