Lidé se začali chovat nepochopitelně, národ se rozdělil, ale Čapek se snažil dávat naději, říká bývalá šéfka památníku

Jak těžké muselo být pro Karla Čapka v závěru života neztratit slušnost, ale hlavně neztratit víru v lidi?

Čtěte také

Chtěli jsme jít proti srsti, říká šéf Čapkova památníku. Zve na výstavu o nepřátelích slavného spisovatele

Pro něj to muselo být opravdu velmi těžké období a myslím si, že hledal cesty, aby alespoň trochu toto období dokázal prožívat a dokázal dát lidem aspoň trošku naděje. Nebo jim ukázat cestu, jakým způsobem dál. Začala druhá republika, všechno se začalo rozpadat, lidé se začali chovat úplně nepochopitelně, národ se rozdělil a Čapka to muselo nesmírně drtit.

Sám z toho hledal východisko, a to fyzickou prací. Začal se intenzivně zabývat svým letním sídlem na Strži, začal tam stavět, budovat. Za celé ty předchozí roky toho tam nebylo postaveno tolik jako na podzim roku 1938. Zřejmě aby odvedl myšlenky, aby se vnitřně zkoncentroval a aby dokázal reagovat na události ještě i jako novinář a dokázal své poslední sloupky napsat. Z podzimu 1938 pochází dva texty, velmi emocionální, které mají formu jakési modlitby. A jedna z nich je modlitba za pravdu.

Karel Čapek odešel v 48 letech. Nechci, aby to vyznělo cynicky, ale vzhledem k osudu jeho staršího bratra Josefa byl zápal plic pro křehkého Karla možná milosrdná smrt?

Tak se na to nahlíží, protože by ho zřejmě potkalo totéž co Josefa. Možná ještě dřív a možná ještě v hrubší formě. Ale Karel byl jednak daleko křehčí než Josef, křehčího zdraví i křehčí tělesné konstituce. A také to, co prožil Josef, co prožíval denně – jak se dokáže člověk k člověku chovat, to si myslím, že pro Karla by bylo naprosté popření všeho, čemu v životě věřil. A rozhodně by jakékoliv věznění nepřežil.

Symbolicky se dá říct, že Karel byl jednou z prvních obětí této hrozné doby v prosinci 1938. A Josef, vzhledem k tomu, že ještě žil v dubnu roku 1945 – jsou svědkové, kteří ho zastihli živého v Bergen-Belsenu, ale po vstupu spojeneckých vojsk už tam nebyl nalezen – byl vlastně jednou z posledních obětí.

Jak moc člověk sroste s místem, které ale nutně musí jednou opustit? Poslechněte si celý rozhovor.