Klasická hudba jako pastva i pro oči? Prostředí Českého Krumlova dotváří zážitek, věří ředitelka festivalu

Osmnáct koncertů, dvanáct koncertních míst, desítky zahraničních interpretů i stovky českých hudebníků, zpěváků, ale i tanečníků: to je řekněme nejstručnější charakteristika toho, co se teď bude odehrávat v Českém Krumlově až do 5. srpna. Je to už podvaatřicáté. Čím je ten letošní hudební festival podle vás je jiný, krom tedy těch tanečníků?

Já myslím, že se časem utvrzujeme v tom, kdo jsme a co chceme divákům nabídnout. Kombinujeme živou hudbu s baletem, letos máme i pantomimu.

Na co jste hrdá z toho letošního roku?

Já jsem hrdá na to, že jsme se po třech těžkých letech vrátili do té plnohodnotné podoby, tedy že jsme opravdu naplnili těch 18 koncertních dní a přidali jsme ještě spoustu doprovodného programu. Oslovili jsme Jiřího Bubeníčka, takže na zahájení bude kromě 80členného orchestr a významného klavíristy Alexandera Melnikova také Jiří Bubeníček a slavné hvězdy baletních scén, ať už z Paříže nebo z Berlína. To bych řekla, že je náš největší počin tohoto roku.

Proč by člověk měl jet do Českého Krumlova zrovna na tento festival, když ho třeba klasická hudba tolik nezajímá, nebaví?

To město ani nemusím ani představovat, je opravdu unikátní, pod UNESCem už 30 let. Skýtá v sobě několik prostředí, ať už vnitřních či venkovních, a my letos využíváme dvanáct z nich. To znamená, že když přijdete na tři, čtyři dny, tak skoro každý den jste v jiném prostředí. A naše dramaturgie je pestrá – často se říká bohatý doprovodný program, na ten taky dojde.

Čtěte také

Hrát jako když se sypou perly a nevnímat čas. Manýry je pak potřeba vyčistit, popisuje houslový virtuos

Pestrá v tom, že náš festival je koncipován tak, že v dramaturgii máte jak komorní díla, tak velká symfonická díla, tak balet. Je to taková pastva nejen pro uši, ale i pro oči. V tom bych řekla, že jsme unikátní. Pak sedíte v zámecké zahradě nebo v barokním divadle, to všechno jsou místa, která inspirují a ještě dokreslují ten zážitek.

Bude se tam i malovat? Ráda malujete?

Ráda maluji, ale teď je na to míň času. Bude se tam i malovat, s krumlovským malířem, který vás pomáhá vést: kromě toho, že tam jsou skici krumlovského zámku nebo Krumlova, takže už máte předlohu, tak vám vlastně pomáhá, jakým způsobem používat barvy. Návštěvníci odcházejí nadšení návštěvníci, že si v životě nemysleli, že takhle budou moci malovat, protože to vedení hodně pomáhá.

Máme spoustu různých aktivit, třeba cvičení jógy se s hudebním nástrojem.

Když malujete, jak dokážete vlastně prožít ten okamžik té tvorby, ve srovnání s hudbou?

Já jsem velký začátečník malování, je to čistě taková vášeň. Mám ráda abstrakci, v tomto je ta tvorba velmi volná: to, co jsem malovala, bylo často třeba špachtlí nebo houbičkou. Člověk se vlastně umělecky vyřádí a nemá to žádné limity, kromě omezení prostoru plátna.

Čtěte také

Magdalena Kožená: ZUŠ vychovávají profesionální umělce, ale také publikum a kulturnost národa

U hudby je člověk zatížen tím, že má nějakou píseň nebo árii, která má nějaký začátek, nějaký konec. Teď k tomu by to ideálně nemělo být falešné, mělo by to nějak znít... to všechno mě omezuje. V tom malování je to čistý umělecký prožitek.

Přešlapy v začátcích

Kdybyste se mohla vrátit v čase, kam by to bylo a ke komu? Komu byste třeba ráda dělala manažerku? Koho byste ráda prodala?

Já jsem tu agentážní činnost zažila trochu z pohledu agentury v Londýně a tam mi došlo, že jsem ráda, že bych se ráda věnovala spíš tomu pořadatelství, spíš na straně toho, který přiváží umělce, ne který je prodává. Myslím si, že ta práce je hodně náročná, s moderními technologiemi, sítěmi atd. vznikají nové trendy a přiznám se, že už bych ani nevěděla, jakým směrem se vydat.

Řekla bych, že v našem operním, klasickém světě je to hodně o kontaktech, o tom znát ty pořadatele, mít u nich dobré renomé, dobré jméno. Ale možná bych se vrátila do těch prvních momentů, kdy jsem potkala Plácida Dominga. Už je to 12 let zpátky a to byly krásné začátky.

Čtěte také

Dirigent Jakub Hrůša povede Královskou operu v Londýně. „Hrát českou hudbu je samozřejmost,“ těší se

Dal vám do života nějakou radu?

V době, kdy jsme spolu začali spolupracovat, tak jsem teprve začínala agenturu a vlastně bych řekla, že mi věřil víc, než bylo v ten moment vhodné – nebo jak to říct. Já jsem byla trochu ztracená, jak ten projekt uchopit, pak mi pomohl kolega Radek Hrabě, který se mnou potom založil agenturu a pomohl mi ten projekt dotáhnout. Ale ze začátku jsem si moc nevěděla rady.

A Plácido byl ten, který řekl: já v tebe věřím, nebo něco takového. Bylo to v tomto ohledu strašně silné. Kdykoliv jsme udělali přešlapy, a že jich bylo hodně, tak se vždy snažil tomu lidským způsobem porozumět. Je to proto, že on nebyl jenom zpěvákem, ale i manažerem, on to znal, že se chyby dějí, že v té produkci se stávají věci.

A je nějaká chyba, na kterou když si vzpomenete, tak vás ještě teď polije studený pot?

Teď si třeba vzpomínám, jak jsme nechali jeho ženu, úžasnou dámu, která ho podporovala celý život, tahat kufry z těch klasických pásů a nikoho jsme neposlali na pomoc. Chudák přijela asi se třemi kufry, protože jsou stále na cestách. Tak jsme pak přišli s velkým pugétem růží. Pak jsem někomu zapomněla dodat noty, těch různých produkčních přešlapů bylo několik.