Když park přijde o slavnou gorilu. Šarvátky jsou mezi samci běžné, smrtí ale končí málokdy, říká ošetřovatel Žďánský

Vy jste letos kolem Velikonoc navštívil se svým synem Tomášem a se spoluzakladatelem klubu Gorila Vladimírem Čechem střední Afriku, tam jste pozorovali gorily nížinné. To vám chybělo, abyste si odškrtl, když vždy to byly gorily horské a západní?

Ano, nížinné byly jediné, které jsme neviděli. Za gorilami horskými a potom v Kongu, kde jsou východní, jsme byli snad třicetkrát – už ani nepamatuji kolikrát. Nížinné jsem ale nikdy ve volné přírodě neviděl.

Jedině v zoo, protože v zoologických zahradách většinou jsou?

Ony jsou nejmenší, alesamozřejmě je to individuální, můžete narazit na stříbrohřbetého samce gorily nížinné, který bude ohromný, takže to není úplně pravidlo.

Čtěte také

Gorilí táta v Ugandě: prales není nafukovací, může z něj být další zoologická zahrada, obává se Ždánský

Tak jsme chtěli jet. Středoafrickou republiku vybral Vláďa Čech, místo to bylo nádherné. Ta střední Africe je opravdu ještě pravá, nedotčená tolik tím turismem. Jak ve Rwandě a Ugandě už je turismus poměrně rozvinutý a funguje pro turisty plno věcí, tak tady nefungovaly. Zase to bylo o to hezčí, byť náročný.

Velmi smutná zpráva z národního parku Dzanga Sangha, kde zemřel samec Makumba. Vy jste psal, že to bylo v důsledku potyčky s osamělým samcem a že jste měl to štěstí, že jste ho několikrát při své cestě viděl. Je to normální?

U goril to tak v přírodě je. V každé gorilí skupině je vždy jeden stříbrohřbetý samec, který má svoje samice, se kterými má mláďata a to je jeho rodina. Ale samozřejmě jsou v pralese samci, kteří nemají žádnou rodinu, a když narazí tady na tu, většinou dochází mezi těm samci k souboji.

Je spíš výjimečné, že jeden samec toho druhého zabije. Šarvátky jsou, většinou končí škrábanci, jeden prohraje: když prohraje ten stávající, tak uteče a nastupuje nový samec. Většinou se stává, že do dvou let mláďata toho předchozího pozabíjí. Samice jdou hned do cyklu, on je napáří a má vlastní krev. Ale není to úplně pravidlo.

Čtěte také

Jako ve skutečném pralese. Gorily v pražské zoo se budou stěhovat, už teď na to začínají trénovat

Tady je bohužel problém, že Makumba byla osobnost toho národního parku. V současné době je tam jen jedna habilitovaná skupina – to znamená zvyklá na lidi – která těm pár turistům, co ten park navštíví, vydělávala peníze.

Teď, když přišel o život, se přesně neví, jestli se ta skupina rozprchla, anebo nastoupil ten nový samec. Ten ale samozřejmě není habituovaný, takže odešel někam dál a nebude zvyklý na lidi.

Makumba je velká ztráta, ale ještě větší ztráta pro ten park je, že v tuto chvíli nemají plně habituovanou skupinu. Nějakou rozjetou mají, ale ještě ne úplně. Čeká je těžká, náročná práce.

Větší divočina

Prý jste tam denně ušli až 15 km. Jak se na takovou výpravu člověk připravuje? Stačí vám vaše víc jak třicetiletá fotbalová kariéra, když jste ale byl většinou brankář?

Bylo to náročné. Středoafrická republika má výhodu v tom, že tam nejsou kopce, na rozdíl od Ugandy a Rwandy. Zato to tady bylo daleko náročnější. V Ugandě a Rwandě, když máte potok nebo řeku, tak je přes ni nějaká kláda a po ní přelezete. Tady žádná kláda není, jdete rovnou tím potokem, rovnou řekou – jim je to úplně jedno. Takže náročnost byla velká.

Čtěte také

Národní park Akagera ve Rwandě vstává z mrtvých. Po letech válečného strádání se do něj vrací zvířata

Co nás překvapilo: většinou bývají mouchy na gorilách, ale tady je to opačně. Na gorilách nejsou, letí na vás.

Prý jste kvůli nim zhubl šest kilo.

To bylo hrozné, nemohli jste ani jíst. Náročné bylo i vedro, které mi nevadí, ale tam bylo o půlnoci 30 stupňů. Byli jste přikrytí pod moskytiérou jen prostěradlem a stejně z vás lilo. Takové jiné vedro, než jsem byl zvyklý jinde v Africe.

Kolik jste viděli těch goril nížinných?

My jsme viděli tu skupinu Makumby, kde byl on a dvě samice. Dohromady jich bylo sedm, bylo tam jedno mládě, kterému mohl být tom necelý  rok – ale nevím, jestli ho ten nový samec nezabil, když Makumbu porazil.

Nebyla to zas tak velká skupina, protože třeba ve Rwandě jsme viděli patnáctičlennou gorilí skupinu. Potom jsme měli štěstí, že když jsme jeli v pralese autem, tak nám tam přeběhla divoká, nehabituovaná gorila. To byla rychlost! Nešlo to ani vyfotit, ale viděli jste, že přeběhla.

Čtěte také

Desítky šelem pomohl vrátit do divočiny. Hrdina a ochránce africké přírody Tony Fitzjohn dopsal svůj životní příběh

Také jsou tam pralesní sloni a pralesní buvoli?

Jsou jak ve Rwandě, tak v Ugandě, tak v té Středoafrické republice. Tady jsme opravdu na ta zvířata narazili a viděli jsme je, zato jsme neměli žádné strážce se samopaly, jako s námi chodili v Ugandě. Tady šli dva pigmejci, jeden měl mačetu, druhý měl vysílačku, která mu nefungovala. Vždy řekl stop, tak jsme se zastavili, a najednou před vámi prošli ti pralesní sloni. Ten slon je menší než klasický africký, ale stejně je to nebezpečný kolos.  V tom pralese jste ho neviděli, ale oni to místo samozřejmě znali a upozornili vás.

V Ugandě a ve Rwandě ta zvířata žijí taky, ale protože je tam turismus, tak před vámi ustoupí.

Jak ve střední Africe žije společnost Pygmejů? A proč už má pražský gorilí samec Richard zakázáno se množit? Poslechněte si celý rozhovor s Markem Žďánským.