Národní park Akagera ve Rwandě vstává z mrtvých. Po letech válečného strádání se do něj vrací zvířata
Africká Rwanda je známá především jako místo tragické genocidy. Málokoho by asi napadlo hledat tam divokou přírodu. V souvislosti s genocidou utrpěla sice obrovské škody, posledních pár let se ale do Rwandy vracejí zvířata, která odtamtud předtím vymizela. Úspěšně se daří bojovat i proti pytlákům a Rwanda se pomalu stává novou destinací pro putování za africkou divočinou.
Neopatrně jsem se dotkl oplocení a dostal ránu od elektrického ohradníku, až se mě zatmělo před očima. Neplánovaně jsem si tak vyzkoušel, jak by dopadl pytlák, kdyby se pokusil proniknout přes oplocení.
„Tady v tomto počítači se sbíhají veškeré informace z parku. Tady zjistíš, co se právě teď kde děje,“ ukazuje mi Ralph, jeden ze strážců parku Akagera. Sedíme v malé místnosti, kam se sbíhají veškeré informace z celého parku.
„V roce 2010 jsme zaznamenali tři sta pokusů o pytlačení! V roce 2016 pouze sedm,“ říká hrdě. Do této statistiky se započítává i nepovolené rybaření nebo kácení dřeva na topení.
Válečné memento
Elektrické oplocení, které jsem měl tu čest vyzkoušet na vlastní kůži, má 120 kilometrů. V parku pracuje neustále 70 lidí, pro rychlý zásah je k dispozici vrtulník. Doby, kdy zde řádili pytláci, jsou pryč. Temné časy připomíná už jen malá výstava u vstupu do parku.
„Je to takové memento. Připomínám nám, jak to tady vypadalo. Kromě jiného je tady osm tisíc pytláckých ok, dva a půl tisíce jsme jich odstranili během prvního roku. Pro představu vloni, jsme našli jen padesát nástrah a všechny byly staré a zrezivělé,“ říká s hrdostí Jes Gruner, vousatý třicátník, který stál za zmrtvýchvstáním parku.
Potomek evropských přistěhovalců se narodil ve východoafrickém Malawi. Během jeho sedmiletého působení se počet zvířat zdvojnásobil, do parku se vrátili lvi a nově i nosorožci.
„Pracuji zde deset let, za tu dobu se mnoho změnilo. Především máme mnohem víc zvířat než dřív. Nejvíc je antilop, buvolů a zeber. Máme tu také přes sto slonů,“ vypočítává strážce Emanuel.
Genocida postihla všechny – lidi i zvířata
Stojíme u jezera, na obloze se stahují černá mračna. Stejně černá, jako byla černá minulost Rwandy i zdejšího národního parku. Všichni známe tragickou historii genocidy. Málo už se ale ví, že při ní trpěla také zvířata.
„Když genocida skončila, začali se z Ugandy vracet uprchlíci. Neměli kam jít, tak se i s dobytkem usadili tady v Akageře. Zvířata vybili a snědli. Lvy, kteří napadali dobytek, otrávili. To trvalo mnoho let,“ vypráví Jes Gruner, ředitel národního parku Akagera.
„Teď se snažíme vrátit všemu řád a pořádek. Zvířata se o sebe postarají sama, my jim jen musíme vytvořit podmínky,“ uzavírá.
