Emoce jsou hybatelem příběhů a trocha kýče je dobrá věc. Vše nemusí být strohé, říká divadelní režisér Thomas Zielinski

Vy jste na podzim minulého roku měli v divadle Verze premiéru hry Drazí rodiče, kterou jste režíroval. Ten text nabízí pět vyrovnaných hereckých partů a skvělou kombinaci lehkého humoru a ostrého cynismu, jak jsem se dočetla. Co máme čekat? Jak se kombinuje lehký humor a ostrý cynismus? 

Samozřejmě je to skvěle napsaná hra, získalo to dokonce nějaké ceny ve Francii, mám takový pocit.

V roce 2022 byla nominována na prestižní ocenění Molière v kategorii Nejlepší francouzská komedie.

Čtěte také

Herečka Anna Polívková: Mám ráda, když jsem po představení vyřízená. Divadlo má budoucnost i díky robotům

Tak vidíte. (směje se) Je to skvěle napsané a je to o tom, že největší pekla a zároveň radosti se samozřejmě vždy skrývají většinou v rodině. To asi všichni znají.

Jde tam o to, že se v té rodině stane taková mimořádná událost – takto bych to třeba nazval, abych neprozradil všechno –, a to je zpočátku velké štěstí, ale jde o to, jak to štěstí v rodině rozdělit. A pak se z toho samozřejmě stanou různé křivdy, obvinění – proč on může a já nemůžu, jak to, že on víc, že ten míň a tak… Tam jsou ty cynické poznámky. 

Doba je složitá

A platí stále, že aby se do divadla přitáhli diváci, udělá se jednoduchá inscenace s pochopitelným příběhem, nejlépe komedie? Je to sázka na jistotu?

Myslím si, že ano. Diskutovali jsme o tom. Před několika lety jsem udělal takovou dost zajímavou inscenaci ve Švandově divadle, která se jmenovala Příliš drahý jed, kterou napsala britská dramatička Lucy Prebble. Bylo to o případu Alexandra Litviněnka. To je velice závažná a skvělá věc a myslím si, že se povedla i ta inscenace, i kritika to ocenila.

Ale problém byl, že se tam objevil případ Vladimira Putina – jak se dostal k moci a tak dále, jak to je provázané s Litviněnkem. A dostali jsme spoustu zpráv od diváků, že je to skvělé, ale že už to nechtějí vidět v divadle.

Takže tam jsem nějak pochopil, že doba je prostě složitá a že lidi si taky potřebují jít do divadla třeba odpočinout. A my jim to samozřejmě v Divadle Verze rádi nabídneme.

Jak se vlastně proměnilo Divadlo Verze? 

Čtěte také

Když věci berete moc vážně, zabije vás to. Za divadlo dávám život, vypráví herec a režisér Miroslav Hanuš

Divadlo Verze byl takový smělý nápad hlavně Jany Janěkové a Davida Prachaře, kteří mě pak oslovili. Spolupracovali jsme v Národním divadle na inscenaci. Teď už existujeme deset let a máme z toho samozřejmě všichni obrovskou radost.

Myslím si, že je to hlavně zásluha Jany Janěkové, která tu káru táhne. A je to skvělé. Jezdíme 20 až 25 zájezdů měsíčně po celé České republice. Jezdíme i do zahraničí a hrajeme pět až šestkrát v Praze v Divadle v Celetné.

Jaká jsou specifika rozhlasové režie?

Rozhlasovou režii mám strašně rád, protože se zabývá samozřejmě primárně zvukem, mluveným slovem. A to je taková, řekl bych, fajnová práce. Člověk to může šperkovat a nemáte ten optický vjem. Doba je samozřejmě hlavně optická, takže tam je to najednou krásná, klidnější práce. Musíte všechno prodat – veškerou emoci, prostředí a tak dále – v tom zvuku, což je krásné.

Světlo na konci tunelu

Mně se k vám dost hodí intimní rodinné drama na pozadí rozpadajícího se světa. Rakouský dramatik Ewald Palmetshofer, Před východem slunce. Je to zhruba pět let, co se to v pražské Redutě hrálo. Podtitul k té inscenaci byl Člověk v provizoriu. A tam jedna z těch postav říká: „Lidstvo leží v agonii.“ Je to hra i pro dnešní dny?

Určitě. Bylo to v té době něco, k čemu jsme měli potřebu se vyjádřit a dá se říct, že agonie tady pořád je, ale je tam taky nějaké východisko. To je vždycky.

Slunce vždycky vychází na konci noci. Chtěl bych, aby si toto lidi vzali s sebou domů

Mně přijde strašně důležité, aby to nebylo smutné. Je to popis doby, která je samozřejmě rozbouřená, ale vždycky vidím nějaké světlo na konci tunelu. A to je právě důležité – slunce vždycky vychází na konci noci. Přijde mi, že to je strašně silný okamžik. A chtěl bych, aby si toto lidi vzali s sebou domů. 

Čtěte také

I cesta je cílem, baví mě šílené jízdy, vypráví spisovatel Rudiš. Napsal Návod pro použití železnice

Teď pro Redutu chystáte Krvavý měsíc s Jaroslavem Rudišem.

Už to hrajeme. Jsem rád, že to Jaroslav napsal pro mě a pro Redutu. Je to takový krásný příběh – devadesátky v Brně, Helmutova stříkačka, legendární kapely a období… Objeví se tam brněnské figurky. Myslím, že se to podařilo.

Pak je Chlast. Dánský oscarový film, ve kterém se čtveřice mužů upíjí, aby se vyrovnala s tím, co život přinesl. Vy jste připravil adaptaci pro Švandovo divadlo. Dívala jsem se, že se hrálo včera. Na 16. dubna je vyprodáno, pak se hraje až v květnu. Nejde o pití, ale o krizi středního věku. Tak jak se ta krize se pozná? Už ji máte za sebou? (směje se)

Manželka to poznala asi v ten okamžik, kdy jsem se začínal zajímat o nějaké sporťáky a motorky, takže to bylo takto úplně trapné, jednoduché. Asi se to u každého pozná jinak, ale u mě to bylo takto. Samozřejmě ten příběh není jenom o tom pití, je to nějaký sociální experiment.

Čtěte také

Jak ve zvuku vytvořit hrůzu? Vede vás to k větší kreativitě, je to výzva, přiznává režisér Vejnar. Napsal rozhlasový horor o AI

Když jste zmínil manželku, tak se musíme vrátit k tomu, co jsme říkali na začátku. Zakladatelka a ředitelka Designbloku přes 25 let, Jana Zielinski. Jaké je to se takto vzájemně ovlivňovat?

Je to skvělé, můžu to jenom doporučit. Chápu, že představa, že se potkáme v práci a pak ještě doma, je šílená, ale my to tak nemáme.

Ona pracuje někde, já někde, ale stejně nás provází nějaké zájmy nebo hezké věci. Oba máme rádi hezké věci.

A co je hezká věc a co už je kýč? 

Myslím, že určitý kousek kýče je docela dobrý. Mám to docela rád, protože emoce jsou samozřejmě hybatelem příběhů. Malinko emoce a trošku kýče je dobrá věc v nějakých předmětech. Nemusí to být jenom strohé, pěkné, čisté a bílé.

Které divadlo má Thomas Zielinski nejradši? Jaký je rozdíl mezi českým a německým humorem? A jak vzpomíná na svá studentská léta? Poslechněte si celý rozhovor!