„Kdejací blbové prokopávají podlahy.“ Jaroslav Hašek bránil lipnický hrad před lovci legend, popisuje kastelán

Sedíme na nádvoří hradu ze 14. století. Já vím, že v roce 1922 Jaroslav Hašek, který je také spjat tady s tímto místem, psal Klubu českých turistů poměrně rozhořčený dopis. Jenom nevím, co v něm bylo.

Vlastně je to jeden z prvních uvědomělých památkářů, kteří se zasadili o záchranu této historické památky. On si v tom dopise stěžuje na chování místních návštěvníků, kteří hledají všelijaké poklady a prokopávají při tom podlahy. Přímo píše: provádí se prokopávání podlah od kdejakých blbů.

Byl to velmi oficiální dopis, což mě překvapilo, vlastně bych od Haška něco takového nečekal, a stal se opravdu jedním z pilířů záchrany lipnického hradu.

Čtěte také

Kastelán musí být trochu ekonom, stavař, uklízeč i historik, říká Martin Slaba ze zámku Hluboká

Romantismus tomu dal asi hodně zabrat, že?

To je vidět tady kolem nás. Romantismus se propisoval ještě v 80. letech 20. století, kdy se hrad opravoval. Byl to takový pozdní romantismus, mohli bychom říct sociálně-reálný a byla to pak taková ukázka toho, jak by se hrad opravovat neměl. Nebýt ale romantismu, tak nemáme zpřístupněné památky. Romantismus je úžasná věc.

Řekněte mi ten příběh o třetím kříži. To je jedna z legend tady místního hradu. Ty dva kříže, které jsou tu k vidění, najdu kde?

Dva kříže jsou v hradní bráně a říká se, že kdo najde třetí, těm dvěma podobný, tak pod ním má kopat a tam že je schovaný poklad pánů z Landštejna. Asi by měl být v nějaké klenuté místnosti nebo skalní sluji, to se přesně neví.

Má to ale malý háček. Tím je, že poklad má svého strážce, kostlivce s diamantovýma očima, který vám dá hádanku. Když ji uhodnete, můžete si odnést, co unesete, to známe. A když ji neuhodnete, tak vás rozcupuje. Tak je otázka, jestli je vlastně rozumné poklady hledat.

Jaroslav Hašek také na hradě provázel. O hradě jste se nic nedozvěděli, ale byla to náramná sranda.

To vysvětluje, proč tady v Haškových dobách leckdo kopal. Těch legend je tu obrovská spousta. Kdybychom se ale dostali do 20. let, do doby Jaroslava Haška a rozhlédli se po hradním nádvoří, co bychom viděli?

Viděli bychom jen zříceninu, přesně tak, jak on to popsal ve své povídce Průvodčí cizinců, kde popisuje, jak provázel na tomto hradě. To se možná úplně neví, ale Jaroslav Hašek sem na hrad docházel. On tady psal, protože tady byl celkem klid, návštěvníků tolik ještě nechodilo, a když si půjčil klíč dole na zámku a došel sem na hrad, měl ale povinnost, když sem někdo zabloudil, zbloudilého návštěvníka seznámit se slavnou historií tohoto starobylého místa.

Čtěte také

100 let se Švejkem. „Jaroslav Hašek nastavuje zrcadlo, lidé to nemají rádi,“ směje se spisovatelův vnuk

On to činil samozřejmě způsobem sobě vlastním, člověk si to může přečíst v té povídce. O hradě jste se nic nedozvěděli, ale byla to náramná sranda. Zajímavé je, že Jaroslav Hašek už tehdy, kdy návštěvnický provoz na památkách byl teprve v plenkách, nádherným způsobem kritizoval nešvary, kterých si na zámcích všímáme dnes: například strojový průvodcovský výklad, který má průvodce na nádvoří, z toho si dělá velkou srandu. Potom si dělá srandu i z přílišné zvědavosti některých návštěvníků, kteří dávají všetečné otázky. Moc pěkné.

Já jsem byl vychován v rodině se základem demokracie ve smyslu první republiky a Hašek byl pro mě nepřístupný autor. On dodnes společnost trochu rozděluje, někteří ho milují a někteří zavrhují, to „švejkování“ a občůrávání věcí. Cestu k němu jsem si našel až přes tuto povídku – a pak přes plno neuvěřitelně inteligentních a chytrých lidí, kteří o Haškovi tady na Lipnici plno zajímavých věcí řekli – a dnes už mám toho Jaroslava Haška vlastně rád.

Nánosy drastična

Stojíme přímo před vstupem do kaple svatého Vavřince. Tady je nádherné gotické okno, když se ale podívám dovnitř, tak to vypadá, že se dívám spíš na baroko.

Je to tak. To už je památkovou péčí a tím romantismem, o kterém jsme mluvili. Ta kaple nikdy nevypadala napůl barokně a napůl goticky. Když se barokně přestavěla, samozřejmě se přestavěla i gotická část.

Před kaplí hradu Lipnice nad Sázavou|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Když se potom hrad na počátku 20. století zachraňoval, byla velmi silná tradice husitského hnutí. V této kapli byli vysvěceni první husitští kněží v našem království v roce 1417, což je asi nejvýznamnější historická událost, která se na Lipnici stala. Tehdejší zachránci hradu si řekli, že by chtěli mít ten gotický prostor obnovený, a tak ho obnovili. Stálo to za to, protože se částečně zachovala malířská i kamenická výzdoba, nezrušili ale ten barokní vstup.

Takže my do kaple vstupujeme místem, kde bylo její centrum, kde stál oltář. To je myslím pro lidi dnes trochu nečitelné. Ale jinak je to jedna z nejkrásnějších gotických kaplí, které na českých hradech můžeme vidět.

Čtěte také

Štukovou výzdobu na zámku Červená Lhota čeká rekonstrukce. Restaurátorům pomáhají i vědci s termokamerou

Mě zaujal tento výklenek po levé straně. Zazděnou nevěrnou ženu bych čekala všude jinde v hradě, ale že bych ji jako žárlivý manžel zazdívala do kaple, to se mi nezdá pravděpodobné.

To je o tom, jak se vytváří příběh, legenda. V tomto případě skutečně existuje záznam, který nám vypráví, že při barokní úpravě tohoto domu byly nalezeny kosterní pozůstatky ve výklenku v hradní zdi. Teprve stavebně-historickým průzkumem se zjistilo, že to bylo místo, kde kdysi byl vstup do kostelní lodi. Ten byl zazděn a zřejmě byly v tom prostoru zanechány kosterní ostatky. Pohřbívání přímo v sakrálním prostoru bylo velice čestné a málokomu se takové cti dostalo.

Na hradech, kam se lidé běžně zavírali, samozřejmě probíhaly drastické životní příběhy.
kastelán Marek Hanzlík

Spíš tady tedy někoho pohřbili. Ale v 19. století pan Gustav Kobliha, řídící učitel z nedalekého Humpolce, napsal romaneto Jindřich z Dubé. Právě tam krásně rozvedl příběh, že Kateřina z Landštejna se zamilovala do Jindřicha z Dubé a její manžel Čeněk, když se to dozvěděl, jej nechal zapíchnout, vsadil ho do výklenku, přidal k němu i živou Kateřinu a zazdil je tam.

Dnes tady děláme svatební obřady. Svatby, které tady proběhnou, jsou opravdu pevné svazky.

A říkáte to těm lidem? Že když se to nepovede, tak tady ve výklenku...?

Samozřejmě to vědí.

Je to úplně nejčastější a pravděpodobně nejhorší otázka na kastelána, ale když jste tady přes 30 let, tak jste asi leccos zažil, legend o tom, kdo všechno tady může strašit, je poměrně hodně. Potkal jste někdy někoho?

Ne.

Za těch 800 let, co tady sloužíte, jste nikdy nikoho neviděl?!

Ne. Ono to je o tom, jestli to hledáte, a trochu o tom, nakolik je člověk citlivý. Jsou lidé, kteří sem přijdou a hned něco cítí: buď jim je hned špatně, nebo hned moc dobře. Tak já to úplně nemám, ale zároveň musím říct, že to nevyhledávám. Já na hradě ani nebydlím, možná se tomu i trochu vyhýbám. Možná jsem i člověk bojácný a nestojím o to.

Máme tady ale jeden příběh, který je částečně pravdivý, kdy na začátku 19. století místní pohůnek, hradní zaměstnanec, zavraždil v jedné místnosti tady na hradě správce a správcovou. Doteď tu místnost můžeme navštívit.

To jenom dokládá, že na hradech, kam se lidé běžně zavírali, kde byla vězení, kde často byli zajatci, samozřejmě probíhaly docela drastické životní příběhy. Ty si myslím, že se do historického domu vždy nějak obtisknou.

Jaké je být kastelánem? A kam v okolí jezdí obdivovatelé Jaroslava Haška? Poslechněte si celý rozhovor.