Kapesní nůž dřív musel mít každý muž. Dnes už luxusní zboží z Německa je hojně rozšířené v americkém Bronxu

Frank Rommel, jehož dílna Otter je jednou z posledních, která v Solingenu dál vyrábí kapesní nože, popisuje nepopsatelné: 

„Ten pach tady v dílně - v tom se míchá všechno. Pracujeme s kostmi, jelením parožím, plastem, cennými kovy, a se vším možným dřevem. Sice se to snažíme odvětrat, ale úplně to nejde.“

Poctivá práce trvá dlouho

„Začíná to deskami plechu, které se taky dělají tady ve městě; z těch se vyřežou jednotlivé díly. Pak přijde všechno lakování, vyřezávání a tak dále. Je to dlouhý postup - výroba jednoho nože tu má 160 kroků.“

Nejdůležitějším modelem je takzvaný Mercator - tenký kapesní nůž s dlouhou čepelí.

„Poprvé se vyrobil v roce 1860 a nejdřív byl určený dělníkům. I proto ta jednoduchá stavba. Díky skladnosti se pak uchytil mezi vojáky a provázel je oběma velkými válkami,“ popisuje historii Frank Rommel. 

Spojené státy po nich lační

„A taky se ujal v Americe - byl to nejrozšířenější nůž v Bronxu, kde je oblíbený dodnes. Teď ho děláme třeba i s mosaznou nebo měděnou střenkou a zájem pořád roste. Ale největší trh jsou ještě pořád Spojené státy,” dodává majitel podniku na kapesní nože. 

Manufaktura Otter vyrobí asi stovku nožů denně. V dílně panuje zvláštní pach|foto:Václav Jabůrek, Český rozhlas

Manufaktura Otter vyrobí asi stovku nožů denně. Šéf firmy mi ukazuje stůl s nevyřízenými objednávkami, kterých pořád přibývá:

„Myslím, že to souvisí s pandemií. Lidé necestovali a mohli utrácet za věci, které si třeba už dlouho přáli. Například kapesní nůž tak úplně nepotřebujete, ale člověku udělá radost. Je to v podstatě luxusní věc. A kdo ji opravdu chtěl, tak si ji teď mohl pořídit. Jsem zvědavý, jaké to bude teď - benzín pěkně podražil a lidé už nebudou mít tolik peněz, ale to teprve uvidíme.”

Něco jako česká Rybička

Solingenské nože drží pohromadě nýty a konstrukce je prakticky stejná jak před sto lety. Šlágrem je vedle Mercatoru i takzvaný Ankermesser. Trochu se ná přirovnat k české Rybičce. Jen je větší a na dřevěné rukojeti má kotvu.

„Ankermesser má zaoblenou čepel. Jednou jsem slyšel, že je to kvůli starému zvyku. Velitel lodi prý námořníkům před odplutím kontroloval nože, a špičky čepele jim vždycky ztupil, aby se na dlouhé cestě mezi sebou nepobodali.”

„Nevím, jestli je to pravda, námořnický nůž každopádně nevypadá tak agresivně. Zato se s ním dobře řeže a má silné ostří, díky kterému se dá párat plachta,“ zapochybuje Frank Rommel.

Vyjít vstříc touze zákazníka

Mladí zákazníci ale podle něj hledají něco modernějšího. Dílna Otter tak přichází i s novými modely.

Čtěte také

Klempířské řemeslo v Kosovu pomalu zaniká. Pan Afrim zatím dál ohýbá plechy

„Držíme se tradice. Stavba je stejná, nýtujeme, rozdíl je jen v rukojeti. U starších kapesních nožů bylo obvyklé, že zavřená čepel trochu vystupovala nad zbytek. Dělala takový hrbol, teď lidé chtějí, aby splývala s tělem. Přijde jim to modernější a elegantnější,” přibližuje dnešní vkus zákazníků. 

Solingen o tradiční nožíře pomalu přichází. Továren neustále ubývá a podle Franka Rommela chybí i učňové:

„Je to asi i tím, že to mladé prostě neláká. Tohle není zaměstnání s osmihodinovou pracovní dobou, protože nejsme jen výrobci. Zároveň vystavujeme a prodáváme. Jezdíme na veletrhy a máme eshop. K tomu potřebujete odhodlání, bez něj je to v naší branži těžké.”

Nejlevnější nůž vyjde asi na sedm set korun - ručně dělaný týmem dvaceti lidí.

„Víte, opravdový nůž má svou duši. Tu ty čistě technické, které se prostě jen vyfrézují, nemají. Alespoň podle mě,” dodává Frank Rommel, který si rodinou tradici už pojistil. V podniku pracuje i jeho syn.