Klasické hodinky jsou v digitální době něco jako mechanická oáza, tvrdí hodináři v německém Glashütte

„Hodinky jsou věc, kterou se lidstvo nejvíc přiblížilo k tomu, aby vynalezlo perpetuum mobile,“ je přesvědčený hodinář Kluge
„Hodinky jsou věc, kterou se lidstvo nejvíc přiblížilo k tomu, aby vynalezlo perpetuum mobile,“ je přesvědčený hodinář Kluge
0:00
/
0:00

Jen pět kilometrů za českými hranicemi leží malé Švýcarsko. V saském městečku Glashütte sídlí hned devět podniků, kde se převážně ručně vyrábí mechanické hodinky. Do jedné z dílen zašel německý zpravodaj Václav Jabůrek.

V továrně Nomos to vypadá jako v laboratoři – všude kolem je plno mikroskopů a drobných nástrojů. Na jednom ze zdejších pracovišť mi hodinář Lennart Kluge ukazuje, jak se pomocí mikrofonu ověřuje správný chod strojku.

Jedny hodinky, nejmíň týden práce

V továrně Nomos to vypadá jako v laboratoři – všude kolem je plno mikroskopů a drobných nástrojů

„Začínáme přípravnými pracemi, při kterých vyrábíme základní díly – jako třeba desku ve strojku nebo ozubená kola –, aby pak šla práce při sestavování strojku rychleji od ruky,“ popisuje. „Když je strojek hotový, dáme do něj setrvačku, aby měl přesný chod. Její dílky zajišťují, že strojek zůstane dlouho natažený a zároveň vytváří i charakteristické tikání.“

Teprve když jsou hodináři s přesností spokojení, dají na strojek ciferník, ručičky a pak ho uloží do pouzdra. Celý proces zabere nejméně týden a se všemi nezbytnými kontrolami ještě jednou tolik.

Vysněné povolání

Každý hodinář potřebuje hlavně trpělivost, dobrý zrak a samozřejmě i hodně motivace.

„Chtěl jsem pracovat rukama. Po maturitě jsem řešil, co dál. Oba starší bratři šli studovat na vysokou, ale mě zajímala jemná práce – od skládání modelů až po výrobu klavírů,“ vzpomíná Lennart Kluge, který si nakonec vybral hodinářství.

„Je podle mě nejzajímavější, protože je rozmanité a taky náročné. Navíc pracujete v miniaturním prostoru. V Německu je to mimo Glashütte dost vzácné povolání. Tohle všechno mě lákalo,“ shrnuje Kluge, který město označuje za jakousi Mekku německého hodinářství.

Hodinky jako životní postoj

Stejné označení by určitě městu dal i šéf továrny Nomos Uwe Ahrendt, jehož rodina v městečku žije už několik generací: „Můj táta je hodinář, stejně jako můj děda a pradědeček. Ti dva ve firmě Lange und Söhne vyráběli setrvačky.“

Ciferník na hodinový strojek ve výrobě připevní až potom, co jsou si jistí přesností

V 70. letech hrozila mechanickým strojkům zkáza. Na trhu se objevil systém quartz, který je na baterie a taky je mnohem přesnější. Staletími prověřená technika ale zákazníky láká dál.

„Žijeme uprostřed neustálého vyzvánění, blikání a jsme pořád tak nějak pod dohledem. Někdo je s tím možná spokojený, ale jiný si říká, že to tak nechce a poohlíží se po mechanických zařízeních. Je to vlastně vyjádření osobního názoru.“

Perpetuum mobile do kapsy

Na miniaturní strojek navíc můžete nahlížet i jinak. Lennart Kluge v něm vidí vrchol lidské dovednosti:

„Hodinky jsou věc, kterou se lidstvo nejvíc přiblížilo k tomu, aby vynalezlo perpetuum mobile. Pro svůj chod sice potřebují energii, ale dokážou ji využít velmi úsporně. Perpetuum mobile to sice není, ale vedle mechanických hodinek se mu nic tak neblíží.“

Zatímco quartzové hodinky seženete i za pár set korun, mechanické strojky z Glashütte stojí desítky až stovky tisíc. Za jejich vznikem totiž stojí jen konkrétní lidé, kteří se nad nimi krčili celé týdny.

Spustit audio
autoři: Václav Jabůrek, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související