Jak se dělají hodinky? V Ženevě si můžete sestavit svoje vlastní pod dohledem zkušeného mistra
Preciznost, tradice a luxus – tři slova, která se nám vybaví, když se řekne „švýcarské hodinky“. Co ale stojí za každým jejich tiknutím? V ženevské dílně Initium můžou zákaznice a zákazníci na chvíli poodkrýt magii hodinářského umění a sestavit si vlastní strojek.
Moje dráha dočasné hodinářky začíná uvolněním šroubku ze zadní části hodinek. Pro představu – je velký asi jako zrnko rýže. Tak a hned mi spadl někam na stůl – to to pěkně začíná…
Hodinářská dílna vypadá na první pohled jako nějaký umělecký ateliér. U zdi je několik vysokých stolů. Jsou nastavené tak, aby měl člověk po usazení všechny součástky v úrovni očí. Zní to nepohodlně, ale jak mi vysvětluje manažerka Lydie, má to praktický důvod.
„Hodinář musí být nad pracovní deskou opravdu hodně nízko, aby neměl problémy se zády. U běžného stolu by se hrbil, zatímco u tohoto hodinářského si může pohodlně opřít lokty a tělo držet v přirozené poloze,“ vysvětluje.
Od lega k hodinkám
Hodinářský kurz v dílně Initium začíná právě u takového vysokého stolu. Zákazníci a zákaznice si ze všeho nejdřív vyberou jednotlivé komponenty hodinek – od strojku přes pouzdro až po ručičky nebo řemínek. „Je tu na výběr víc než milion kombinací, takže každé hodinky sestavené tady u nás jsou unikátní,“ usmívá se Lydie.
Kurz, který se chystám absolvovat, je zkrácený a spočívá v tom, že si můžu cvičně rozložit a složit jeden z mechanických strojků. Pomáhá mi s tím zkušený hodinářský mistr Quentin. K řemeslu, kterému se věnuje deset let, ho přivedla oblíbená hračka z dětství.
„Miloval jsem lego, rád jsem si z něj stavěl. Tak jsem si v dospělosti řekl: Proč bych si nezkusil stáž v hodinářské dílně? A protože mě to bavilo, přihlásil jsem se tady v Ženevě do hodinářské školy,“ vypráví.
Bod zlomu
K práci potřebuju jen dva šroubováčky, pinzetu, speciální mističku s oddělenými sektory na odkládání jednotlivých součástek a samozřejmě lupu. Postupně pod Quentinovým vedením odmontovávám jednotlivé části hodinek – ozubená kolečka velká asi jako zrnko čočky i titěrné šroubky, které je drží na místě.
Čím víc se člověk dostává do útrob hodinového strojku, tím jsou součástky menší a menší a práce se tím výrazně komplikuje. Pak se dostávám k bodu, kdy musím pomocí pinzety vytáhnout takový malý kroužek a všechna kolečka se hned začnou hýbat.
„Teď jsi odstranila část, která reguluje to, jak rychle se rozvíjí natažená pružina, která strojek pohání. Pokud jsou všechny součástky správně na místě, uvolňuje se energie postupně a hodinky tikají. Bez nich pružina jen vystřelí, na chvíli ozubená kolečka rozpohybuje a pak je konec,“ vysvětluje Quentin.
Rozmach díky Kalvínovi
Švýcarsko je dnes hodinářskou velmocí, nebylo to tak ale vždycky. Když se ve 14. století začalo s mechanickým měřením času, Švýcarsko za svou dobou výrazně zaostávalo. Změna přišla v půlce 16. století, kdy začal v Ženevě pod vlivem kalvinismu platit zákaz nošení šperků. Zlatníci tak hledali jiné způsoby, jak se uživit.
„Hodinky se tehdy za šperky nepovažovaly, ze zlatnických dílen se tak staly hodinářské. A prospěch z toho měly i odlehlé horské regiony, protože v nich začala těžba potřebných kovů,“ dodává hodinářský mistr, zatímco pokračuju v rozebírání strojku.
Když jsou všechny části vyskládané v jednotlivých přihrádkách hodinářské mističky, zkontroluje, že v nich nic nechybí a já začínám hodinky znovu skládat dohromady.
A nakonec zbývá ještě závěrečná zkouška, jestli je všechno tak, jak má – natáhnout pérko a hodinky tikají.
Související
-
Čokoládu ve Švýcarsku dělají mistři s vášní pro řemeslo. V čokoládovně Favarger už skoro dvě století
Mezi vyhlášené švýcarské čokoládovny patří i Favarger. V jejím obchůdku v Ženevě kromě sladkých pralinek nabízejí taky možnost vyrobit si vlastní tabulku čokolády.
-
Mechanické hodiny jsou dneska móda, lidem se líbí, když to tiká, vypráví hodinář
Možná někomu někde doma leží hodinky po dědečkovi. Jak ale zjistit, jestli to náhodou není starožitný skvost? Poslechněte si rozhovor s hodinářem Václavem Matoušem.
-
Chytré hodinky ty klasické nevytlačí. Je do nich zakleto půl tisíciletí, vypráví hodinář
Není problém něco opravit, ale vědět, jak to opravit. Přijít na to, kde je problém, vypráví hodinář a pedagog Jaromír Ondráček.