Obraz amerického vesmírného programu v létě 1969 zachránili Australané
![](https://radiozurnal.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_16x9_tablet/public/images/4b629b2ce8e860a4ab8f888eb724adda.jpeg?itok=wbd8jFMh)
Zápisník Zdeňka Nováka
Když máte obrázky z vesmíru vzhůru nohama, má to snadné řešení: vezměte si náhradní od protinožců. To, co může na první pohled znít neuvěřitelně, se ale skutečně stalo, a to dokonce při jednom ze zlomových okamžiků vesmírného výzkumu.
Australské Středisko pro komunikaci s hlubokým vesmírem je asi půl hodiny cesty autem jihozápadně od centra Canberry. Obří talíře satelitních vysílačů tam vystupují z údolí kopcovité krajiny. Ještě než vstoupíme do areálu, proskáče kolem klokan – jako by byl vnější ostraha – a jde se dovnitř.
„Tady je největší anténa na jižní polokouli, jedna z největších na světě pro komunikaci s vesmírnými plavidly. V průměru má 70 metrů a po obvodu zaoblení 108 metrů. Celkem je vysoká jako 22patrová budova. A jen vysílač v jejím středu je vysoký jako pětipatrový dům,“ představuje největší pýchu střediska ředitel pro styk s veřejností Glen Nagle.
V areálu je celkem osm podobných obřích antén a několik menších přízemních budov. V jedné z nich je středisko spadající pod americkou vesmírnou agenturu NASA. Řídí tady provoz vesmírných lodí.
„Máme na starost hluboký vesmír. Třeba Mezinárodní vesmírná stanice je pro nás moc blízko – jen 400 kilometrů nad povrchem Země. Nás se v zásadě týká Měsíc a všechno, co opustí oběžnou dráhu Země. A protože vesmírné lodě nikdy nespí, fungujeme nepřetržitě 24 hodin denně, každý den. Už 60 let,“ vysvětluje Glen Nagle.
Tři oči zapíchnuté do vesmíru
Aktuálně středisko sleduje vesmírná plavidla asi 40 různých misí. Řídicí panel se na první pohled moc neliší od těch, jaké vídáme na letištích. „Jen místo linky, nástupu, odletu a příletu tady máme vesmírné plavidlo, trvání mise, čas, kdy si ho přebíráme a kdy ho předáváme,“ popisuje.
Mise takto sledují celkem tři střediska NASA – v Austrálii, ve Španělsku a v Kalifornii. „Anténa číslo 63 ve Španělsku sleduje misi Juno u Jupitera. Kalifornská 54 je na Teleskopu Jamese Webba a náš velký satelit 34 sleduje Voyager 1,“ upřesňuje Glen Nagle.
Další detaily provozu přidává operátor centra Godron Clee: „Díky automatizaci můžeme sledovat 3 až 4 mise najednou. Systémy samy přenastavují antény tak, aby mířily správným směrem. A když se objeví problém, řešíme ho manuálně.“
Nečekané komplikace
Manuálně se řešila i mise, na kterou jsou tady obzvlášť hrdí: Apollo 11.
„21.července 1969 to byl tenhle talíř, který přijal a odvysílal do světa úplně první televizní obrázky Neila Armstronga a Buzze Aldrina, jak chodí po povrchu Měsíce,“ ukazuje Glen Nagle na teď už nefunkční 26metrový satelit, který původně stál v nedalekém Honeysuckle Creek.
„NASA původně plánovala přistání vysílat přes stanici v Kalifornii – aby to byl americký vysílač, který světu zprostředkuje obrázky Američanů chodících po Měsíci. Ale Neil a Buzz se rozhodli vystoupit na Měsíc o dvě hodiny dřív, než se plánovalo,“ vypráví.
„V kalifornském středisku se ještě nevyměnily směny. Ti, kdo měli vysílat záběry z Měsíce, ještě nebyli ve službě a místo nich tam byl záložní tým. A ten zapomněl přecvaknout jeden z vypínačů na řídicím panelu, takže když poslal první záběry Neila Armstronga z Měsíce do řídicího centra v Houstonu, obraz byl vzhůru nohama.“
Z nouze ctnost
NASA se tedy podle Glena Naglea obrátila na Austrálii, kde v té době udržovaly spojení s Apollem čtyři komunikační stanice.
„Když Neil sestupoval po žebříku dolů, nad stanicí s největším talířem, Měsíc ještě nevyšel, takže spojení obstarala tahle 26metrová anténa – nejmenší, jaká byla vůbec zapojená do programu Apollo. V tu chvíli měla k dispozici zvukové i datové spojení s Měsícem a taky video. To bylo v dobré kvalitě a správnou stranou nahoru,“ vysvětluje, proč NASA přepnula vysílání na záběry z tohoto přijímače.
„Takže právě odtud 600 milionů lidí sledovalo sestup Neila Armstronga po žebříku, jak svou levou nohu pokládá na Měsíc a říká svoje památná slova.“
A díky tomu Armstrongův malý krůček pro člověka a velký skok pro lidstvo obletěl Zemi přes Austrálii.
Související
-
Maoři přivítali prezidenta Petra Pavla tradičním rituálem. Česká delegace si při něm i zazpívala
Maorský rituál Powhiri je spojený s ceremoniálem uvítání významného hosta. Při své nedávné návštěvě Aucklandu ho absolvoval i český prezidentský pár s celou delegací.
-
Domov je tam, kde jste mezi svými. Australští krajané si kus své vlasti uchovávají díky Sokolu
Víte, kde najdete nejvzdálenější Sokol? Je to v australském Sydney. V 50. letech ho tam založili českoslovenští imigranti a díky nadšení mladých krajanů funguje dodnes.
-
Jak na 20. červenec 1969 vzpomínají američtí pamětníci?
Od okamžiku, kdy lidská noha poprvé stanula na Měsíci, uplynulo přesně 50 let. Zpravodaj Jan Kaliba navštívil ve Washingtonu akci Apollo 50 a vyzpovídal několik pamětníků.