Jsem chaotik a puntičkář v jednom. Občas si zakřičím a kopnu do kulisy, aby mi nerupnula hercna, usmívá se režisér Janek Jirků

Musí mít člověk dětskou duši, aby mohl dělat divadlo pro děti?

To nevím. Já si občas myslím, že jsem dosáhl svého mentálního vrcholu ve 13 letech a od té doby už jsem se neposunul. V té době se toho stalo hodně společensky, protože to bylo kolem roku 1989, ale také individuálně. Ve třinácti už víte, jaká je vaše oblíbená barva, jakou máte ráda muziku, jaké oblečení chcete nosit.

Už víte, v čem s rodiči souhlasíte, v čem ne. Ve třinácti jsem objevil Davida Bowieho – ne že bych ho poprvé slyšel, ale poprvé jsem si řekl, že to je to ono. Už si dokážete představit, co je to láska, co je dobro a zlo. Moc jsem si sebe vážil a také jsem si říkal, že už všechno chápu a kdo mi má co povídat.

Za pár dní vás čeká premiéra v Divadle v Dlouhé o plyšových gangsterech. Příblížíte nám její děj?

Amberville se jeví jako krásné plyšové město s barevnými ulicemi. Ale když se zvedne kanál a zaleze se do podzemí, tak zjistíte, že i tohle město má svá tajemství a temnoty. Nejsou tam bouchačky, ale je tam plyšová mafie.

Čtěte také

Měla Božena Němcová šlechtický původ? „Kvůli pátrání pro nás Poláci odsvětili kostel,“ vypráví režisér dokumentu

Jednou z postav je plyšový holub, který se dozví, že je na seznamu smrti, a snaží se z něj vyškrtnout. Povolá si na pomoc plyšového medvěda Erika, který se snaží zachránit holuba a zároveň i své dvojče Teddyho, které se také ocitne v nebezpečí. Takže tam je i motiv bratrské lásky. Scénografii dělá Jakub Kopecký, je to místy trochu film noir, výbornou hudbu dělal Jiří Hradil, kostýmy Andrea Králová.

V jakém rozpoložení se ocitáte pár dní před premiérou?

Je to stres. V noci mi startují motory a ventily, přes den se zkouší na jevišti, hledá se text, do toho přijde scéna, osvětlovači, muzika. Najednou to má do sebe všechno zapadnout. A protože chcete, aby to bylo hezké – protože jste sice chaotik, ale také puntičkář – tak ve finále koukáte jako žába a divíte se, proč to ještě není.

Občas zakřičím, ale je mi trapné na někoho křičet, protože pokud je tam něco špatně, je to většinou spíš vizitka režiséra než lidí okolo. A tak si alespoň občas zakřičím do vzduchu a kopnu do kulisy, jinak by mi rupnula herzna!

Kde berete náměty na vyprávění takových příběhů?

V tomto směru to kdysi rozhodl můj děda. V asi sedmi letech jsem začal jezdit k dědovi na chatu. On byl farář, odbojář, za bolševiků byl na rok zavřený. První světovou válku zažil tak, že s rodinou sbírali borůvky, aby přežili. Později jezdil se záchrankou v Olomouci, jindy byl zase myslivcem. Měl zkrátka neskutečně příběhů k vyprávění.

A já jsem trávil prázdniny tak, že jsem mu poté, co jsme spolu třeba naštípali dříví, donesl na terasu čaj a řekl mu, ať vypráví. A on začal. A já si pamatuji, že jsem tehdy zažíval pocity blaha a štěstí. Takže to beru tak, že když dnes sám něco vyprávím, tak tím někomu můžu navodit pocit štěstí.

Čtěte také

Divadlo v nás má vyvolávat nečekané reakce. Zarezonovalo to, že jsme nechtíc trefili dobu, říká režisér hry 1984 Dodo Gombár

Váš tatínek byl také evangelický farář, jaké je to vyrůstat v rodině faráře?

Za bolševiků to možná přinášelo nějaké problémy, ale já to tehdy nerozklíčoval, myslel jsem si, že mám problémy spíš kvůli tomu, že můj starší bratr je jedničkář, který nastavil nějaká očekávání, která jsem pak já nenaplnil.

Spíš si ale z té doby vybavuji svobodu. Na faru k nám jezdili kamarádi, jiní evangeličtí faráři, třeba Sváťa Karásek a okruh kolem něj. Já jsem z těch lidí cítil, jak září, jsou veselí, usmívají se, zpívají se veselé písničky a říkají správné věci. Měl jsem pocit jakési výjimečnosti.

Co má Janek Jirků společného s kněžnou Zaháňskou a jak podle něj vypadá princezna?