„Je mi smutno,“ zoufá si libanonský vinař. Vinice musel proměnit na pastvy, z přátel zůstal v zemi poslední

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Všichni mí kamarádi už emigrovali. Zůstal mi tu jen jeden, krčí rameny vinař Maalúf
0:00
/
0:00

Mekkou vinařů na Blízkém východě je Libanon. Tradice pěstování vína, skvělé podnebné podmínky, i kontakty s Francií vedly k proslulosti řady libanonských vinařství. Hospodářský kolaps země ale postihl i je. Vinohrady se pomalu mění v pole a pastviny s tím, jak si lidé musí zajistit základní potraviny. Světová banka označila ekonomický kolaps v Libanonu za jeden z nejhorších od dob průmyslové revoluce.

Letos jsem poprvé nelisoval víno. Dělám ho přitom už skoro čtvrt století. Jenže když každou chvíli vypadne elektřina, často není benzín a nafta, nemá to smysl. Víno by se v tancích zkazilo,“ říká Elias Butrus Maalúf, který má, jak říká, nejmenší vinařství v Libanonu. V údolí Biká pěstuje a vyrábí organická vína a šlechtí i původní staré libanonské odrůdy.

Místo vína brambory a ovce

Představte si, že já, hrdý vinař, jsem část svých vinohradů vykopal a namísto révy zasadil brambory. A na jiné části vykácených vinic se teď pasou kozy a ovce,“ kroutí hlavou. Aby při strmě rostoucích cenách a z obchodů mizejícím zboží uživil rodinu, nic jiného mu nezbylo.

Vykopat vinnou révu, místo ní zasadit brambory. Jinak by rodinu neuživil

Mám doma tři děti. Z obchodů během krize zmizelo kojenecké mléko. No a babička, které je devětadevadesát let, mi dala radu: dejte dětem mléko od kozy. Moje vzdělaná žena mi řekla, abych o tom vůbec neuvažoval. Já ale šel, koupil kozy, a teď máme mléko, dělám z něj sýry, máme kozí i skopové maso. Asi přeměním v pole a pastvu další část vinic, protože jídlo je teď strašně drahé. A už teď zásobuji všechny příbuzné,“ popisuje mi zvrat.

Potraviny si pěstují, s benzínem je to horší

Řada známých, kteří se nikdy zemědělstvím nezabývali, teď chodí k Eliasovi pro radu a začínají také pěstovat zeleninu. „Jsme soběstační, co se týká potravin. Ale benzín ze země netryská. Třeba nás situace nakonec donutí postavit si třeba parní auto,“ dokresluje Eliasův sarkazmus celou situaci.

Čtěte také

Ze dvorku teď vcházíme do sklípku pod jeho domem. Tady jsou tanky s loňským vínem. Elias říká, že když nešla elektřina, svítili svíčkami, což vlastně sklípku dodávalo příjemnou atmosféru.

Pokud by byla možnost emigrace pro celou rodinu, pojedu. Vždyť se podívej: nejsou tu léky pro děti, kolikrát není benzín, abych odvezl děti do školy nebo kdybych nutně potřeboval pro něco dojet.“

Kdo mohl, odešel. Elias nemůže

Elias tu má ale staré rodiče a další příbuzenstvo, o které se stará. Emigrace tak pro něj nepřipadá v úvahu. „Všichni mí kamarádi už emigrovali. Zůstal mi tu jen jeden. A přátel jsem měl spoustu, z doby studií, z doby působení v divadle. Do Francie, do Ameriky, do Kanady, všichni někam odešli. Nejvíc jich odešlo po loňském výbuchu,“ dodává Elias.

Jsem smutný, strašně smutný. Smutný z toho všeho, co se v mé zemi děje.

Libanon se stále ještě neodrazil ode dna a krize se nadále prohlubuje. Jen málokdo teď vidí nějaké světlo na konci tunelu.

autoři: Štěpán Macháček , | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související