Jan Hauer v knize Moji lidi zmapoval příběh své sintské rodiny až do 18. století

Obálka knihy Jan Hauer: Moji lidi|foto:Nakladatelství Kher

Kniha Jana Hauera seznamuje čtenáře se světem, který kvůli válečné genocidě téměř přestal existovat. Karolína Ryvolová z nakladatelství Kher o ní říká.

„Ta kniha se jmenuje Moji lidi, protože Jan Hauer v ní vykresluje portrét romské skupiny Sintů, takzvaných německých Romů. Větší část života se věnoval sběru rodinných fotografií, posléze i archiválií, obojí sháněl po celé Evropě, protože ty sintské rody jsou rozkročené přes řadu státních hranic. A ta publikace Moji lidi je takovým, řekla bych, prvním nahlédnutím do světa Sintů v České republice nebo v bývalém Československu.“

Jan Hauer také pozorně naslouchal vyprávění starší generace.

Jan Hauer pocházel z rodiny českých a moravských Sintů|foto:Jana Šustová, Český rozhlas

„Je tam samozřejmě celý životní příběh pana Hauera vyprávěný chronologicky, ale ve druhé části těch pamětí mluví i poměrně rozsáhle o rodinách svého otce a své matky a dopátrává ten svůj rod až do 18. století. Hovoří o tradičních řemeslech a zkrátka tom tradičním životě, který pro ty sintské rodiny byl až do roku 1958 opravdu spjat s ježděním s vozy, tzn. se sezónním pohybem za prací.“

Jan Hauer se narodil v roce 1947 rodičům, kterým oběma v koncentračních táborech v Letech u Písku a v Auschwitz-Birkenau zahynuli nejbližší příbuzní včetně jejich předválečných dětí. Jeho otec Antonín po válce svoji rodinu stále hledal.

Repro z knihy Jan Hauer: Moji lidi. Nakladatelství Kher, Praha 2024|foto:Nakladatelství Kher

„Táta ztratil čtyři děti a manželku v Auschwitzu. Plus nemluvím o těch dalších – sestřenice, bratranci, strejdu s jeho synem... Plno jich bylo! Ale můj táta po těch 50. letech pátral přes Mezinárodní pátrací službu, já ty papíry tady mám, a tam mu bylo odpovězeno, že pátrání bylo bezvýsledné, že je nenašli. Pak jel do Osvětimi, tam se také nic nedozvěděl, nebo on nám nic neřekl. Až já jsem se to dozvěděl, to bylo někdy v roce 1971, jak to s nimi bylo. Nevěděl jsem to stoprocentně, ale ty dvě ženy, co jsem s nimi mluvil, s tou tátovou první ženou byly v Auschwitzu. No a ony mi to všechno řekly, jak to bylo. Ale já jsem to tátovi nikdy neřekl, protože to už by bylo na něj moc.“

Jan Hauer často doprovázel svého otce Antonína při pátráních po ztracených příbuzných. Komunisté je pouštěli i za hranice, protože Antonín už byl starý a nemocný, a Jan měl v Čechách děti.

„Táta byl ve Svazu protifašistických bojovníků, a když zažádal o to, že chce pátrat po dětech, tak mu dali výjezdní doložku do Německa a do Rakouska a já jsem byl jako doprovod. A když jsme jezdili, tak všude v tom lágru mu dali kus nějakého papíru, že tam byl. A on to dovezl zpátky, kde jsme byli v těch lágrech, tak mu uvěřili. My jsme jezdili do Německa tam a zpátky furt, do Rakouska, všude. Nám problémy nedělali.“

Repro z knihy Jan Hauer: Moji lidi. Nakladatelství Kher, Praha 2024|foto:Nakladatelství Kher

V knize jsou i zajímavé archivní dokumenty a fotografie, jejichž význam vyzdvihuje romistka Karolína Ryvolová.

„Nedílnou součástí této publikace je zhruba 130 skutečně vzácných fotografií, které vypodobňují členy rodu Hauerova a rodu Richterova napříč celou Evropou a v nejrůznějších situacích. Jsou to nejen ty, řekněme, ikonické snímky rodin u těch kočovnických vozů, ale jsou to také často aranžované rodinné fotografie ze známých fotografických ateliérů. Na těch snímcích je znát, že Sintové si vždy velice zakládali na dojmu, kterým působili na své okolí a že pro ně bylo důležité se dobře zapojit do té většinové společnosti a v podstatě s ní ne splynout, ale zůstat ve skrytu, uchovávat si to své, aniž by na sebe strhávali pozornost.“

Křest knihy Moji lidi se uskuteční ve čtvrtek 31. října od 18 hodin ve Skautském institutu na pražském Staroměstském náměstí.