Román Vojáci. Příběh z Ferentari vypráví o lásce, věrnosti a zradě

Román Vojáci. Příběh z Ferentari do češtiny přeložila Tereza Prymak, která se zaměřuje na současnou literaturu.

Vojáci. Příběh z Ferentari|foto:Nakladatelství Větrné mlýny, ©

„Ferentari je bukurešťská čtvrť, jedna z těch chudších, která je obydlená z velké části romských obyvatelstvem, ale nejenom jím. Spousta lidí má pocit, že je to strašně daleko od centra, protože to mají za exotiku, ale vůbec to daleko není – normálně tam jezdí tramvaje, autobusy, všechno je to úplně normálně napojené na zbytek Bukurešti, akorát to má o dost jinou atmosféru než třeba centrum.“

A právě do Ferentari se za romskou hudbou vydal autor knihy Adrian Schiop. Studoval žánr zvaný manele.

„Knížka nepopisuje manele vědecky, to popisuje jeho vydaná doktorská práce. Ale tato knížka popisuje život ve Ferentari, jaký tam vedl. To samotné psaní doktorátu je zmiňováno úplně minimálně spíš ve smyslu, jak celkově ten život mu v tom faktickém psaní práce docela bránil. Jde tam o život v té čtvrti, o styky s místními obyvateli, popisují se tam i kontrasty mezi tou čtvrtí a centrem města a rozdíly mezi mentalitou těch obyvatel.“

Nejvýraznějším autorovým prožitkem byl homosexuální vztah s bývalým romským vězněm a události s ním spojené.

„Adrianovy knížky jsou obecně převážně autobiografické a zrovna tohle je tam popsané opravu hodně realisticky. Dá se to brát, že jak je to v knížce, tak to bylo. Ten vztah by byl hodně skandální, kdyby se s tím ukazovali na veřejnosti, protože Rumunsko je obecně hodně nábožensky založené a k homosexualitě tam není úplně vstřícný přístup. Navíc v tom romském prostředí, kde si hodně zakládali na té tradiční rodině, na mužnosti. Takže Adrian s přítelem, který se jmenoval Alberto, se museli skrývat.“

Terezu Prymak vedlo k překladu této knihy více důvodů.

Vojáci. Příběh z Ferentari|foto:Nakladatelství Větrné mlýny, ©

„V té knížce jsou velmi zajímavě popsané psychologické procesy těch postav, hlavně tedy Adriana jakožto hlavního protagonisty a vypravěče. Popisuje tam všechny ty stavy, kterými si procházel, takže z toho čiší emoce nad rámec toho příběhu jako takového, takže mi připadalo, že by stálo za to umožnit i českým čtenářům, aby si to přečetli.“

A co to vlastně jsou ony zmíněné manele?

„Hudebně vzato kořeny sahají podle některých zdrojů do 19. století, kdy v jihovýchodním Rumunsku se masivně mísila rumunská a turecká kultura. V té podobě, jak je známe teď, se zrodily v 50. letech 20. století a ty orientální vlivy, ať už třeba turecké nebo ještě nějaké vzdálenější, jsou znát především v rytmice a v perkusních nástrojích. Najdou se tam i stopy arumunské, řecké či srbské nebo populární rumunské hudby. A samozřejmě tam dokáží zapracovat i prvky dalších žánrů. Ale oni se programově stavěli proti velkým hudebním tělesům, takovým těm tradičním, v jejichž centru býval cimbál. Leckdy se ta uskupení skládala jen ze zpěváka a několika základních nástrojů jako kytara, baskytara, klávesy, perkuse, nebo někdy jenom zpěv a syntetizátor, protože na tom se dá vykouzlit skoro všechno. Ale teď už si zakládají na docela propracované instrumentální stránce, a i když se podíváte na ty klipy, tak tam mívají akordeon, elektrické housle a docela kvalitní klávesy.“

Z filmu Vojáci. Příběh od Ferentari|foto: Febiofest

Proměny doznaly i texty manele.

„Co se týče textů, tak se původně jednalo o písně o lásce v mnoha podobách – šťastné, nešťastné, krásné, divoké a tak. Ale potom s postupem času se tam začalo zpívat i o bohatství a hýřivém životním stylu – víno, ženy, zpěv, světská potěšení a tak. Je to vlastně celý životní styl, kde se hodně to bohatství staví na odiv. Takže si i ti hudebníci v klipech zakládají na tom, aby to nějak vypadalo. A když budou mít kvalitní nástroje, tak ta hudba bude dobře znít. Teď už je to někde jinde.“

Román Vojáci. Příběh z Ferentari vydalo nakladatelství Větrné mlýny.