Mým tématem je každodenní život obyčejných Romů, říká prozaička Siváková

„K psaní mě přivedla láska k literatuře, kterou jsem získala díky svému strýci, který psal do šuplíku, a díky svému bratrovi, který mi podstrkává různé knihy, nad kterými jsme potom debatovali. Následně jsem se dostala do mediálního kurzu, kde jsem se seznámila s Lenkou Jandákovou z nakladatelství Kher a díky ní jsem potom začala publikovat své povídky ve sbírkách Všude samá krása, Samet Blues, v různých periodikách, jako je A2, Salon práva, Útvar, Page Not Found a dalších.”

Prozaička Mária Siváková vyjmenovává důvody, které ji před lety přivedly k psaní. Ve svých dílech čerpá inspiraci z vlastních zážitků, zkušeností a příběhů, které se jí osobně dotýkají.

Mária Siváková|foto:Člověk v tísni

„Mými tématy jsou každodenní život obyčejných Romů. Mě, mého syna, mé rodiny. Snažím se seznámit majoritu s Romy, s tím, jak to opravdu máme, protože mediální obraz nás Romů je stereotypní a ne vždy pravdivý. Také se ale snažím zanechat stopu našim dětem, protože se spoutou Romů to máme hodně podobné.”

Siváková nedávno publikovala své dílo ve sbírce Fameľija nadevše, kterou v říjnu minulého roku vydala organizace Slovo 21.

„Pojednává o kořenech, o hodnotách, o tom, jak můj syn poprvé jede na Slovensku, kam jsem já jezdila jako malá každý rok, protože jsem tam měla babičku a vlastně celou svou rodinu. Oba moji rodiče pochází z východního Slovenska. Já jsem to tam milovala! Ve sbírce popisuji, jak tam poprvé jel můj dvanáctiletý syn a jak to prožíval. A jak já vlastně přibírám  štafetu po mé mámě.”

Krajina ubíhá, trochu na mě táhne, nevadí. Přikryju se kabátem. Ani nevím, kdy naposled jsem jela v lehátkovém kupéčku. Miluju tuhle cestovatelskou pohodu. Pravidelné tudum, tudum, řízky s chlebem a bezstarostné zírání z okna. Začíná se stmívat, snad stihnu zahlédnout Tatry, než padne úplná tma. No čavalé, jaste sovel. Vytrhne mě máma z nostalgie svým, tak děti, půjdeme spát. Nečeká, co mi na to. Našla si pohodlnou polohu a usnula. Maminka. Bez ní bych na východ nejela.

Maria svoji lásku k literatuře sdílí se svým čtrnáctiletým synem Joshuou, který už ve dvanácti letech publikoval své první povídky.

„Ke psaní vedu i svého čtrnáctiletého syna, který již nějakou dobu píše a některé texty už mu i vyšly, např. pro Romano voďi a jiná periodika. Je mým největším kritikem. Miluje literaturu, stejně jako já, az což jsem hrozně ráda.”

Mariiným snem je vydat vlastní knížku. 

„Ať už to bude klasický román nebo moje vysněné sci-fi, které mám rozepsané, ale je to bohužel na trochu delší trať. V tom každodenním shonu, kdy máte práci, dítě, jiné koníčky, je to těžší, než když jste opravdový spisovatel, který má na psaní svůj vyhraněný čas.”