Hra na japonský nástroj šamisen je jako magie na třech strunách. Kdo ji zkusí, ten jí propadne

O hudbě se někdy říká, že je to univerzální jazyk, který dovede lidi spojovat, ať už jste kdekoliv na světě. V Japonsku to sice platí také, nicméně tamní tradiční hudba dovede netrénované evropské ucho pěkně překvapit. A když chce člověk i nějaký ten japonský hudební nástroj ovládat, může to být pěkná výzva. Na speciálním workshopu pořádaném Tokijským uměleckým koncilem se o tom přesvědčila reportérka Marie Machytková.

Čtěte také

Turistické centrum na Asakuse se dnes proměnilo v pomyslnou bránu do světa tradičního japonského umění. Skupina hudebníků tu na úvod speciálního workshopu předvádí několik století starý žánr Nagauta, který slouží jako doprovod pro divadlo Kabuki.

Pro nevycvičené západní ucho je to až překvapivá směsice zvuků. „Japonská hudba je opravdu hodně odlišná. Už jen samotný zpěv je unikátní. Je to energické, divoké, ale melodické zároveň,“ popisuje své dojmy z hudby jeden z návštěvníků workshopu, Němec Filip.

Struny i perkuse dohromady

Na dnešní workshop ho nalákala především možnost vyzkoušet si tradiční třístrunný nástroj šamisen: „Jeho zvuk mě fascinuje, není to jen tak obyčejný strunný nástroj,“ dodává a má pravdu. Šamisen má totiž tři struny, ladicí kolíky i dlouhý krk, ale v jeho těle se skrývá víc, než by se na první pohled zdálo.

„Je to tak trochu i bubínek, kombinuje strunný nástroj a perkusi. A tomu odpovídá i styl hraní, protože na struny jen tak nedrnkáme, mi do nich vyloženě udeříme,“ popisuje jeden z lektorů workshopu Tomiró Wakajama.

Špachtle místo trsátka

Na šamisen se hraje trsátkem připomínajícím spíš špachtli. Říká se mu bači

První verze šamisenu se dostala na japonskou Okinawu z Číny. Nástroj se ale postupně zdokonaloval a upravoval a změnil se i styl hraní. Dnes už se proto do strun uhodí dřevěným trsátkem zvaným bači.

To mi, ač je to možná k tak sofistikovanému nástroji neuctivé, svým tvarem a velikostí velice nápadně připomíná malířskou špachtli. A když si bači potěžkám, je mi jasné, že budu mít i s pouhými třemi strunami při hraní co dělat.

Vysoká škola hudby

Čtěte také

„Je to velice náročná forma umění. Hrát není vůbec jednoduché už jen proto, že se nástroj neustále rozlaďuje. Takže hudebník musí nejenom perfektně hrát, ale také pravidelně dotahovat ladicí kolíky, aniž by přerušil vystoupení,“ potvrzuje s úctou k nástroji pan Wakajama.

Ve třídě jsme ale dnes samí začátečníci. Písnička, kterou se budeme učit, je krátká, a tak se o kolíky na krku šamisenu starat nemusíme. Jen držet šamisen na klíně je pořádná výzva. Tělo je totiž maličké a nebýt gumového hadříku, který si člověk položí na stehno, o něž si nástroj opírá, tak by šamisen zcela jistě sklouzl.

Kdo se bojí, nemůže hrát na šamisen

Naši skupinku si bere do parády energická lektorka Kiseki. Až s neuvěřitelným nasazením nám během pár minut vysvětluje, jak správně sedět, jak mačkat struny a jak na ně správně hrát. Naučí nás dokonce i číst jednoduchý notový zápis. A než se nadějeme, začneme všichni vyluzovat první rozeznatelné tóny.

Všichni účastníci se pekelně soustředí, sem tam někdo udeří na špatnou strunu, sem tam někomu sklouzne šamizen z klína. A ani já nejsem výjimkou. Zápal paní Kiseki nás ale všechny motivuje a statečně se prodrnkáváme slavnou písničkou Sakura sakura až do konce.

Nástroj, který vás chytne a nepustí

Čtěte také

Většina návštěvníků pak neskrývá nadšení. „Bylo to skvělé. Mám velikou radost, že jsem se naučila zahrát tak známou píseň, jako je právě Sakura sakura,“ pochvaluje si mladá slečna Mari s tím, že na šamisen sice hrála poprvé, ale rozhodně ne naposledy.

A za pravdu jí dává i její kamarádka Jújú: „Nebylo vůbec lehké hrát, ale dokázat zadrnkat opravdovou písničku, to bylo parádní. A určitě budu chtít v hraní pokračovat.“

Magie o třech strunách

Také ostatní návštěvníci si štěbetají o tom, že setkání s tímhle jedinečným nástrojem sice bylo těžké, ale mimořádně milé, a že by si ho nejraději odvezli domů. Cítím to stejně.

Hra na šamisen sice představuje výzvu, jeho zvuk ale chytá za srdce a skrývá v sobě zvláštní kouzlo. Jen místo magické hůlky vyžaduje dřevěnou špachtličku a stejně jako každé tradiční japonské umění také velkou dávku respektu a trpělivosti.

autoři: Marie Machytková , and
Spustit audio

Související