Homola z Wohnoutu: Bohémství mi předal táta, modrovousý exot. V obrazech ani v muzice nemůžu být praktický

Co máte společného s malířkou Klárou Sedlo, která se na filmu LACHOUT taky výrazně autorsky podílela?

Klára je akademická malířka a výtvarnice, která svoji práci dělá na plný úvazek. Fakt na plný úvazek, protože ona jenom maluje, maluje ve dne, v noci. Dokáže vyplodit neskutečné množství úžasných obrazů. Mně se ty obrazy strašně líbí, jsou takový správně ujetý, správně temný a ty obrazy přesně charakterizují její démonický svět.

Takže je těžké říct, co já jako pozitivní člověk, který vypadá úplně jinak, s ní mám společného. Když ale někdo vidí moje obrazy, tak možná nějakou podobnost najde, protože mám občas taky taková jako brutálnější témata. Sice je mám ve veselejších barevnostech, ale možná nás pojí taková ujetost.

Čtěte také

První graffiti po revoluci nás uchvátilo, bylo to jako zářící poklad na dně moře, vzpomíná výtvarník Michal Škapa

Pro ireport jste prohlásil: „Nenarodil jsem se pro muziku, ani pro obrazy.“ Pro co tedy?

To je pravda. Já jsem totiž k tomu přišel asi jako můj táta, který se svého času stal slavným fotografem. Shodou okolností tady kousek byla v 80. letech redakce Orbis, on se tam nějak v určitém věku mihl a někdo se ho zeptal, jestli by nevyfotil nějakou reportáž. On, ač nikdy nefotil, na to kývl, dostal foťák, vyfotil snímek a objevil svůj skrytý talent – nebo ho objevili ti, co mu to zadávali – a táta začal fotit.

Takhle to u mě bylo s muzikou. Já nejsem rozený muzikant ani výtvarník, já jsem spíš takový hledač v různých oborech a tyto věci jsou spíš prostředkem k vyjádření něčeho. Takže skutečně nejsem tím, který by vyrostl v notách a v melodiích, žil by tím a prožíval to. Já to mám fakt jen jako takovou ozdobu svého života.

Čtěte také

„Vadí mi digitální svět,“ říká stárnoucí bohém Peter Nagy. Jeho obranou je kecání, vyfiltrování se a houpací křeslo

Oleg Homola, tatínek, je nejenom fotograf, ale i muzikant. Také hodně točí na video. Jak vás umělecky ovlivnil?

Ovlivnili mě o oba rodiče. Mám skvělou mámu, která je žurnalistka, píše hodně o historii – velká knihomolka, strašně sečtělá ženská – a táta, který je zase větší bohém. Takže máma mi dala něco ze svého ranku a táta mi dal to bohémství, což se nedá z těla odpárat, to, že jsem bohém, mám pořád na krku.

Ale řekl bych, že mám dva světy. Jeden je ten praktický, protože mám děti, mám věci, o které se musím starat, a tam jsem ten „praktický člověk“, i když moje žena by mi to všechno popřela. A pak jsem ten bohém, kde si musím úplně ulítnout, což jsou ty obrazy a muzika, kde člověk nesmí být praktický. Tam to musí ze sebe chrlit.

Stejně mám pocit, že táta je největší pankáč z vás tří. Ještě s vámi, s Wohnouty hraje jako host?

Oleg Homola|foto:Marta Marinová, Český rozhlas

Nehraje. Ale když vám popíšu jenom jeho vizuálnost, tak je to člověk, kterého nepřehlédnete. Má žlutou hlavou a modrý fousy, teda teď červenou hlavu a modrý fousy. Má barevné brýle a nosí dvoje: nosí brýle na dálku a brýle na blízko přes sebe. A já mu vždycky říkám: tati, vždyť se ti to anuluje, ne, to plus a mínus? A dokonce ho teď potkávám, že mu z vousů visí taková lupa, že teď poslední dobou kouká na všechno přes lupu.

Je to na svůj věk v dobrém exot, hraje na basu v punkový kapele, dělá takový písničky... Prostě to je to člověk, se kterým chodím do hospody a nebavíme se o fotbale, bavíme se o počítačích, bavíme se o věcech, které nejsou typické pro jeho generaci. Ale je to exot.