První graffiti po revoluci nás uchvátilo, bylo to jako zářící poklad na dně moře, vzpomíná výtvarník Michal Škapa
Michal Škapa alias Tron je významný výtvarný umělec a tvůrce graffiti, který vystavuje svá díla v Česku i v zahraničí. „Graffiti je pouliční disciplína. I když už dnes tvořím spíše v ateliéru a nepokládám se za graffiťáka, je to mojí součástí,“ upřesňuje výtvarník. Jeho světelnou instalaci si můžete prohlédnout na Signal Festivalu v Pražské tržnici.
Když řeknu graffiti umělec, tak se půlka lidí ohradí a řekne si, co je to za umění, čmárat někde po metru. Kde je hranice mezi uměním a chuligánstvím?
Graffiti je vrstevnatý, samo se nepokládá za žádnej druh umění, je to pouliční disciplína, životní styl. Já jsem tak označovanej, pořád se k tomu ve svý výtvarný tvorbě vztahuju, ale už se nepokládám za graffiťáka. Už nevěnuju svůj čas a energii tomu, abych maloval na ulici. I když občas zajdu na nějakou legální zónu nebo se v poslední době věnuju velkoformátovým malbám, kterým se říká murály, tak to graffiti spíš sleduju z povzdálí. Je to moje minulost, je mojí součástí. Teď spíše tvořím jiným způsobem a hlavně v ateliéru, je to jinej typ dobrodružství.
Mě fascinují i ty murales, protože je to malování po zdech, po velkých objektech. Když jsou krásně pomalované nějaké nevzhledné tovární haly nebo stěny, tak to stojí za to. Vždycky jsem si myslela, že se to sprejuje.
Čtěte také
Jo jo, většinou se to dělá sprejema. Samozřejmě techniky jsou různý, může se to dělat válečkem, štětci… nemusí to být nutně na periferii, myslím, že se to výborně hodí i do centra měst. Když se to vhodně a sofistikovaně vybere, tak to může být dobrá souhra místa a obsahu tý malby. Na západě je to trend už deset let. K nám to přichází s malým zpožděním spíš teď, ale vznikají tady taky kvalitní věci a doufám, že to bude přibývat.
Dneska už si vás cení i galeristé. Když jste poprvé stál někde jako kluk, kolik vám bylo dvanáct asi nebo tak deset...
Tak kolem třinácti let. Začínali jsme někdy po revoluci, když to sem přišlo. Chvíli trvalo, než to sem proniklo. Praha byla samozřejmě úplně jiná, šedivá. To nás totálně uchvátilo, cokoli se objevilo barevnýho po Praze, tak jsme za tím byli schopní jet, bylo to jak zářící poklad někde na dně moře. Ta vlna nás sebrala a chtěli jsme to taky zkusit. Celý devadesátý léta a po roce 2000 jsem ještě hodně maloval venku. Pak se to překlopilo spíš do tý ateliérový tvorby.
Vaše největší „plátno“ venku je jak velké?
Minulej rok se nám poštěstilo dělat na obří plochu - skladovou halu, která sousedí s letištěm Václava Havla, takže z hlavní přistávací dráhy je ten murál vidět. Je to 350 metrů dlouhá hala, která je 10 metrů vysoká. Byl to můj největší počin. Možná jeden z největších v celé Evropě.
Mně se na tom líbí to, že to prostě jednoho dne zmizí. Ale chápu, že by se s tím někdo jiný nesmířil. Jak vy to máte?
Jsem zvyklej, jak jsem vyrostl na tom graffiti, že co člověk udělá na ulici, to už patří ulici. Maximálně, když si to vyfotí, tak si to zaznamená, ale počítá s tím, že to tam druhej den už nemusí bejt. Když maluju, dělám obrazy a plátna, tak ta trvanlivost je asi o trošku delší, ale uvidíme. Jednou nás stejně pohltí slunce. (směje se)
Co považuje Michal Škapa z hlediska graffi za Svatý grál? V jaké zemi byli graffiti umělci vítaní tak, že jim obyvatelé nosili jídlo a nabízeli jim k pomalování zdi? A proč si za svůj nick zvolil jméno Tron? Poslechněte si celý rozhovor.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.