Všestrannost inspiruje, jedno žánrové údolí se může omrzet. Vivaldiho polidšťujeme, říká Jaroslav Svěcený
Po covidové pauze musejí hudebníci jít publiku naproti ještě více než dřív. „Dneska musím spoustu času věnovat také mladé generaci, protože chceme, aby na nás chodily všechny generace, nejenom ti, kteří mají stejnou barvu vlasů jako já,“ říká houslový virtuos Jaroslav Svěcený organizující Festival hudby na Zámku Dobříš. V jakém světle chce představit Antonia Vivaldiho? A co mu míšení hudebních žánrů dává vzhledem ke klasice?
Filmová populární hudba, swing, jazz, klasika – evidentně se nenecháváš svazovat žánry. Ostatně to dokládá dvojalbum Way of life natočené s dámským symfonickým orchestrem Bon Art Pops Orchestra Co tě na tom crossoveru baví?
Všestrannost. Já nejsem člověk, který by šel jedním údolím. Jedno údolí je sice krásný, ale může se omrzet a ten způsob kontaktu s muzikanty, kteří skvěle ovládají jiné nástroje – výborně zpívají, dělají jiný styl – je neskutečně inspirující.
Čtěte také
Ještě mně pomáhají k jedné věci, a to, že jsem schopen se na to, co dělám v klasice, podívat z druhého břehu. Kdybych dělal jenom vážnou hudbu, tak jde člověk de facto s určitými klapkami. To nemyslím zle, ale pohled na tu druhou stranu je strašně důležitý. Už z toho pohledu, že jsem celý život takový trošku popularizátor, protože se snažím klasiku odmramorovatět a dát do přístupné roviny i lidem, kteří ke klasice hledají teprve cestu. To je pro mě úplně zásadní.
Myslel jsem si ve třiceti, že až mi bude šedesát, že už to vůbec nebude potřeba, to už tady všechno poběží. Ale opak se stal pravdou.
Čtěte také
Já si myslím, že dneska tím, že ve školách nejsou tzv. výchovné koncerty, děti mají daleko větší kontakt s počítači než s hudbou. Samozřejmě jsou výjimky, co chodí do hudební školy nebo jezdí na kurzy, to je něco jiného. Ale dneska musím spoustu času věnovat také mladé generaci, protože chceme, aby na nás chodily všechny generace, nejenom ti, kteří mají stejnou barvu vlasů jako já. A ta multižánrovost tomu strašně pomáhá, protože v ten moment lidé i z těch jiných žánrů vědí, že nejsem ten konzervativec, který má pocit, že nic kromě klasiky neexistuje.
Já ji miluji celý večer, ale... Když jsme zmínili ten projekt na Vivaldiho, tak to je přesně příklad, jakým způsobem předat jeho hudbu. Jméno Vivaldi je stejně známé jako Stradivari, ale nikdo neví, co si pod tím má představit, pokud tu hudbu neposlouchá. A tady těm lidem ukazujeme pravdivé příběhy života toho člověka a polidšťujeme ho.
Čtěte také
Není to člověk, který je bustou, který je kamenem nebo sochou, ale je to člověk, který žil naplno. Nevím, jak to je možné, ale napsal pět set instrumentálních koncertů a i spoustu jiné muziky, opery, kantáty, mše – nevím, jak to zvládnul, jenom opsat by to možná vydalo na jeden život – ale lidé potom odcházejí a zjišťují, že to byl člověk z masa a kostí, že měl svoje lásky a povahové rysy. Ty třeba ve všem nebyly úplně v pohodě, on musel být docela řezan, opravdu hodně pevný, protože se ho někteří báli. Jiní naopak byli rádi, že s ním dělají, protože uměl nadchnout zřejmě i tehdejší lidi a pevně v ruce držel takový takový bič, aby to fungovalo.
Čtěte také
A je prostě skvělé, že to lidi toto poznají. Neodcházejí od koncertu, kde se objevil Beethoven, Brahms, Dvořák a jenom by si to poslechli – tady se ještě něco zajímavého dozvěděli. Tento projekt na Vivaldiho je takovou branou do klasiky.
Nehledí na tebe někteří ortodoxní kolegové z klasické hudby kvůli těmto hudebním přesahům skrz prsty?
Já si myslím, že hledí a mě to vůbec nevadí. Je to moje cesta a já vím, že na základě toho, že ji dělám, se raduji z koncertů. Mají tak pro smysl, vnímám věci. Já tou hudbou žiju.
Přeji kolegům velký úspěch, jestli vidí jen prezentaci přes tu konzervativní část, skvělý, každému přeji, ať se jim daří, já s tím nemám vůbec žádný problém. Musím se přiznat, že ve svém věku už se tím opravdu nezabývám. Zabývám se tím, co mě skutečně zajímá, co mě baví, a to realizuji.
Související
-
Klasickou hudbu musíte umět poslouchat, říká šestnáctiletý klavírní virtuos Čmejla
Hraní na klavír je univerzální jazyk, kterému může rozumět a poslouchat téměř každý, přibližuje patnáctiletý klavírista a laureát Concertina Praga Jan Čmejla.
-
Hrát jako když se sypou perly a nevnímat čas. Manýry je pak potřeba vyčistit, říká houslový virtuos
„Nevnímáte čas, absolutně žádný průběh ve smyslu toho, co bude za vteřinu, jaký takt bude následovat,“ líčí ponoření do hudebního transu koncertní mistr Jiří Vodička.
-
Händelův Mesiáš dodal posluchači odvahu do posledních dnů života, říká dirigent barokního orchestru
Barokní hudba kombinuje přístupnost a vysokou uměleckou ambici, to je ideální podoba uměleckého sdělení, říká Václav Luks, zakladatel barokního orchestru Collegium 1704.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.