Historik Stehlík: Konec války? Na vojenské oběti osvobození bychom zapomínat neměli. I navzdory současné ruské agresi

Lidé v celém Česku si dnes připomínají 78. výročí konce 2. světové války. Ovlivňuje upomínku posledních květnových dnů aktuální ruská invaze na Ukrajině? Proč se více a více otevírá prostor pro překrucování historie? A proč zkoumání nedávné historie vyvolává silné emoce, jaké vidíme třeba okolo Ústavu pro studium totalitních režimů? Tomáš Pancíř se ptal vojenského historika, ředitele Památníku Lidice a předsedy Rady ÚSTR Eduarda Stehlíka.

Velkou část Česka osvobodila před 78 lety sovětská Rudá armáda. Mění a měla by nějak měnit podobu připomínek tehdejšího osvobození současná ruská invaze na Ukrajině?

Já si myslím, že mění a na nějakou dobu měnit bude. Pochopitelně my bychom neměli úplně odřezávat to, co se stalo kdysi. Neměli bychom zapomínat na desetitisíce prostých vojáků Rudé armády nejrůznějších národností, ať už to byli Rusové, Ukrajinci, kteří přišli o život při osvobozování Československa v boji proti německým nacistům. To zapomínat nemůžeme a pevně věřím, že nebudeme.

Čtěte také

Na druhé straně to, co se momentálně odehrává na východě Evropy, tedy agrese Ruské federace proti Ukrajině, je věc, která to nemůže neovlivnit, protože pochopitelně i některé symboly, které se objevují a které dříve byly symboly Rudé armády – rudé prapory se srpem a kladivem, svatojiřské stuhy – najednou získaly úplně jiný kontext a staly se symboly agresivní války proti suverénní zemi.

Staly se symbolem vraždění, srovnávání měst zemí, unášení dětí, vraždění civilistů. Takže nějakou dobu bude trvat, než se vrátíme do normálu. A bude to trvat dlouho. Rozhodně to nebude dříve, než válka skončí. Takže nemůže to neovlivnit. Ovlivňuje to a rozhodně jsou tím vzpomínky poznamenány.

Postupně umírají poslední pamětníci 2. světové války. Vy jste v této souvislosti v tomto týdnu v ČRo Region řekl, že to otevírá prostor pro překrucování historie. Dá se tomu nějak zabránit?

Pochopitelně dá, ale podle mého názoru jenom částečně. Jeden způsob, který vidím jako nesmírně důležitý, je třeba to, co dělá Post Bellum, tedy nahrávání vzpomínek pamětníků, informování o jejich osudech, ať už na jejich webových stránkách nebo prostřednictvím ČRo. Je to jakási zakonzervovaná paměť, která může být využita při vzdělávání, při práci historiků a podobně. To je nesmírně důležité.

Čtěte také

Nicméně si myslím, bohužel, že i sebelépe připravená nahrávka, ať už zvuková nebo obrazová, nikdy nemůže nahradit konkrétní kontakt s člověkem, který to na vlastní kůži zažil. To, že ho můžete vzít za ruku, že mu se mu díváte do očí, že ho můžete obejmout a poděkovat mu za to, co dokázal. Toto žádná nahrávka nenahradí.

A opravdu se obávám toho, že stejně jako odcházeli nebo odcházejí poslední lidé, kteří zažili hrůzy holokaustu, tak se opět objeví ti, kteří začnou zpochybňovat, že se něco takového stalo. Tak to ale bylo v dějinách vždycky. Vždycky, když odešla nějaká generace, to někteří zpochybní, někteří zase naopak mohou některé momenty minulosti lakovat narůžovo a říkat, že byly úplně fantastické a úžasné.

Od koho čekáte snahu překrucovat historii, pokud se bavíme o 2. světové válce?

Můžeme tady nalézt samozřejmě ty, kteří budou překrucovat historii plánovitě s nějakým zadáním. Nemusí to být lidé od nás, mohou to být lidé z jiné země, může tady být třeba, jak jsme zmiňovali Ruskou federaci, tlak na to, aby některé věci z našich společných dějin byly upozaděny, a některé zveličeny. To si dovedu velice dobře představit. A dovedu si představit i některé novináře nebo i kolegy historiky, kteří by byli ochotní se v tomto nějakým způsobem angažovat.

Čtěte také

Můžeme také narazit na lidi, kteří dějiny budou zkreslovat kvůli své odborné nezpůsobilosti. Tím mám na mysli opět zase novináře nebo historiky, kteří z nějakého důvodu nejsou schopni pracovat s historickými materiály, s dobovými dokumenty, se svědectvími pamětníků, tak jak by to předpokládaly základy historikovy práce.

Není totiž vždycky možné vzít do ruky historický dokument a říct, že když je to historický dokument, tak to, co je v něm obsaženo, je pravda. Historik si vždycky musí klást otázku, kdy ten dokument vznikl, kdo ho napsal, za jakým účelem ho napsal. Vyšší dívčí je pak to, co ten dokument neobsahuje, a vlastně by obsahovat měl, protože se k něčemu vyjadřuje, ale pisatel prokazatelně věděl, proč to tam nenapsal.

A potom pochopitelně jsou lidé, kteří mají na průběh dějin naprosto rozdílný náhled. Mohou být ovlivněni svým rodinným prostředím, politickou orientací, mohou mít zájem některé věci bagatelizovat, některé věci zamlčovat, ať už z toho důvodu, že se třeba dotýkají osobně jejich rodiny nebo nějakého bližšího okolí, anebo jenom z toho důvodu, že považují za zajímavé něco zkrátka zakrýt a nehovořit o tom.

Mimochodem osvobození Československa jsme dlouho v minulosti slavili 9. května, v posledních desetiletích 8. května. Které výročí je z historického pohledu správnější?

Určitě 8. květen. Přesun z 9. na 8. navrhl mimochodem tehdy řadový a ne příliš známý poslanec Miloš Zeman. Důvod měl naprosto reálný základ.

Kapitulace nacistického Německa byly totiž dvě. První byla 7. května v Remeši, kterou ovšem sovětské vrcholné vedení neuznalo a řeklo, že je zapotřebí kapitulaci realizovat v hlavním městě poraženého nacistického Německa, tedy v Berlíně, za přítomnosti úplně jiné garnitury vrcholných představitelů, než tomu bylo v Remeši. Nicméně došlo k nějakým disproporcím, dohadování, dohoda byla podepsána 8. května, ale podle moskevského času už bylo 9. května. Obě dvě strany to tedy slaví tak, jak mají.

Období nacistické i komunistické totality má zkoumat Ústav pro studium totalitních režimů. Jak si instituce po odborné stránce vede? A kdy dostane ÚSTR nové sídlo? Poslechněte si celých Dvacet minut Radiožurnálu.

autoři: Tomáš Pancíř , opa

Související