Pro roli v Neporazitelných se učil žít na vozíku. „Lítost lidí byla to nejhorší,“ popisuje herec Jan Dlouhý

Musím říct, že na mě skrze vás, a nejsem asi první, kdo vám to říká, se usmívá váš táta Vladimír Dlouhý, herec. Ta podoba je fakt neuvěřitelná. Myslím si, že kdyby se znovu hrála Arabela, jak se vracejí ty remaky některých seriálů, vy byste v klidu mohl zahrát Petra Majera.

To bych neudělal. (směje se)

Proč ne?

Má to kouzlo samo o sobě té doby. Myslím si, že remake někdy není dobrý nápad.

Kouzlo je slovo, které spojuje Arabelu i Fichtelberg, protože ve Fichtelbergu jsou kouzla ve smyslu triků, na které jsme třeba v době Arabely nedosáhli, jakkoli naše škola byla vynikající. Co je pro vás největší kouzlo ve Fichtelbergu?

Celý ten film je kouzelný. Je to obrácení se zpátky do doby, kdy byla velice populární práce Karla Zemana, kde využíval ty své triky, animace, olejomalby, své fígle. A Šimon Koudela, režisér, autor Fichtelbergu, je animátor. Zároveň sám dělal ty animace, takže celý příběh dokresluje takovou úplně ryzí atmosférou, kterou jsem dlouho neviděl.

Viděla jsem vás v Neporazitelných. Hrajete chlapce na vozíku, který je i svým způsobem motivem k celému tomu dění. Říkala Lenka Vlasáková, která hraje ve filmu vaši maminku, že jste stejně důkladný v přípravě, jako byl váš tatínek, protože jste si pořídil vozík. Ale už rok dopředu?

Už si nepamatuju, kolik měsíců dopředu jsem to měl... Dala mi to Hanka, pomocná režisérka, jestli si ho chci vzít domů. Tak jsem na něm jezdil, připravoval jsem se, brácha mi s tím hodně pomáhal.

Čtěte také

Individuální úspěch nikdy nebude víc než ten týmový, shodují se Ivan Trojan a Tomáš Satoranský

Mým mentorem byl Jan Potměšil. Známe se ze školy. Já jsem ho poprosil, jestli bychom si k tomu nemohli něco říct. Celou dobu mě vedl od jeho začátku, od toho, kdy ztratil hybnost nohou, i co ho štvalo. Dokážu říct, že tak z poloviny se dokážu nacítit, jaké by to asi bylo pro mě, kdybych ztratil nohy. Dost jsem se od něj naučil, ale chci říct, že je důležité mít k tomu humor – k tomu, co se stalo na vašem těle. Když z toho budete dělat tragédii, utopíte se v tom. S bráchou jsme si z toho zkoušeli dělat srandu, s respektem samozřejmě. Jezdili jsme ven, já jsem jezdil na vozíku, brácha mi pomáhal, někdy mě tlačil, někdy jsem jezdil sám. Ale to, co jsme zažili s lidmi, pohledy...

Ještě pořád to v nás je? Ty pohledy na vozíčkáře, že nevím, jak se k nim vztáhnout?

Spíš ta lítost. Dání najevo, že je ten člověk nějakým způsobem neschopný. To bylo nejhorší, to mě štvalo, že mi dávají najevo, že už jsem na konci, na dně. A přitom já to nechci ztratit. Nechtěl bych to. To jsem si říkal i s Honzou Potměšilem, že máte dvě šance: buď to vzdát, nebo to ještě zkusit.

Kategorie nelehkých postav. Seděla tady spousta herců, kteří říkali, že mají problém potom ze sebe tu postavu dostat. Už jste něco takového hrál, co bylo těžké lidsky, ale přitom vynikající role?

Teď u toho kluka Patrika v Neporazitelných. Tam jsem se dostal do dost tenkých, něžných, stresových, bolestivých situací, že jsem si to připustil. Hodně ve mně zůstal. Ještě jsem neměl asi tak hlubokou postavu, která by mě nějak úplně zatížila, ale tahle postava mi zůstala. Studoval jsem ji dost v sobě. Ten Patrik takový je, všechno v sobě dusí. Když jsem se na roli připravoval, řekl jsem si ráno: Vezmu si kšiltovku, abych se mohl zavřít do sebe, nechtěl jsem nikomu koukat do očí. To mám někdy teď, že si řeknu před cestou do školy: Vezmeš si tu kšiltovku, nebo ne? Jakási obrana před lidmi mi trochu zůstala z toho Patrika. Ale neměl jsem nějakou vyloženě psychickou, že by mě to deptalo, sžíralo zevnitř.

Dívám se tady na introvertního, sympatického mladého muže. Působíte křehce. A o vaší generaci se říká, že jste sněhové vločky, což já třeba vůbec nemám ráda.

Fakt jo? Co to znamená?

Že jste křehcí, že do vás stačí pinknout a moc toho nevydržíte. A naše generace se bije v prsa a říká: „Jo, to za našich mladých let! To musíš vydržet!“ Mě to hrozně rozčiluje. Dokázal byste popsat, jak vnímáte vaši generaci, vaše vrstevníky, děcka ve věku 18–20?

Čtěte také

Na mezigenerační spory nehraju. Nadávání na mladší generaci mi přijde nesoudné a nepřístojné, míní herec David Matásek

Myslím si, že jsme dost ovlivnění sociálními sítěmi. Virtuální svět je tak mocný, že v něm máme jakousi oporu, tah na bránu, tvoříme si svůj virtuální profil, který si tvoříme zároveň v reálném životě. Dřív jak se stěžovalo na bolševika, za to může bolševik... Lidi měli oporu v něčem, co reálně existovalo.

Teď v sociálních sítích je to něco, co je dobré, zároveň špatné, poutavé, nevyzpytatelné, ovlivňuje vás to, chováte se podle toho, teď vám někdo říká, že ale musíš stát na nohou, nemůžeš být pořád na telefonu. Teď musíte dělat ty praktické věci, které vás nebaví, protože vás baví víc ten virtuální svět... Jednoduchost, v tom virtuálním světě se hezky žije. A to si myslím, že na to jednou doplatíme. Protože přece jenom jsme z masa a kostí a nemůžeme žít na sítích. Nejsme roboti.

Jak se Janu Dlouhému hrálo po boku Ivana Trojana? Na které divadelní roli aktuálně pracuje? Jaké rady dostával ve své herecké rodině? A jak popisuje vztah se svým dvojčetem Jiřím? Poslechněte si celý rozhovor.