Elektrickou kytaru mi koupila babička. Pak přišel Mišík, přibližuje svoji hudební cestu muzikant Petr Ostrouchov

Na kytaru jste začal hrát jako samouk. Jak jste se ale jako hudebník dostal k právům?

Většina věcí v mém životě se stala náhodou. S kapelou Sto zvířat jsem začal hrát tak, že jsem natáčel hudbu k amatérskému filmu, který jsme dělali s kamarády na gymplu. Jeden z nich se s nimi znal, a protože jsem potřeboval hráče na nějaké nástroje, slovo dalo slovo. Měsíc poté mi nabídli, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Vtipné bylo, že jsem do té doby nikdy nedržel v ruce elektrickou kytaru. Babička mi na ni tehdy dala peníze a já jsem se za 14 dní písničky nějak naučil. Byla to drzost největší.

Čtěte také

99 Zvířat bez Kaliny. Věnoval nám svůj život, teď nás tu nechal jako sirotky, říká zpěvačka Jelínková

Filmovou hudbu dělám, protože moje sestřenice absolvovala UMPRUM a potřebovala, aby jí někdo složil hudbu k absolventskému filmu. Díky tomu jsem se seznámil s lidmi na Barrandově a brzy jsem dostal nabídku na Želary.

A vydavatelem jsem se stal, protože mi po odchodu ze Zvířat zůstal zvířecí label. Proto se to také celé jmenuje Animal Music. Tehdy jsem začal vyučovat na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze autorské právo. Přišel za mnou Ondra Pivec, který mi přinesl novou desku své kapely Organic Quartet a ptal se, jestli bych neměl nějaký nápad, kdo by to mohl vydat. Chvilku jsem sháněl vydavatele, až jsem to nakonec vydal sám. Teď jsme o 19 let později a na kontě máme 150 alb.

Chybí mi tam ještě důvod, proč jste začal studovat práva. Byl to čistý pragmatismus?

To tak úplně není. Celý život jsem byl vedený k tomu, že budu studovat technické školy, protože jsem měl špatný kádrový profil a revoluce mě zastihla až ve třeťáku na gymplu, tedy rok před rozhodnutím.

Docela mě to bavilo, když pak ale přišla revoluce a pominul tlak kádrového profilu, vzepřel jsem se a šel dělat přijímačky na historii. A abych uspokojil rodiče, že nejdu studovat něco zbytečného, dal jsem si přihlášku i na práva. Když mě pak vzali na obě školy, zvítězil pragmatismus. Nicméně tou dobou už jsem hrál ve Zvířatech a točil filmy, takže na právech jsem se celou dobu věnoval tomu oboru, který se toho týká.

Čtěte také

Kvůli spolupráci s Mišíkem jsem přečetl štos kainarovských básní, usmívá se producent Petr Ostrouchov

Cesty osudu a showbyznysu vás nakonec zavály k Vladimíru Mišíkovi. V době předcovidové vyšla tři velice úspěšná alba. Tento týden vychází další váš společný počin, který je ale šest let starý. Je to nahrávka koncertu Vladimíra Mišíka, na kterém jste ho doprovázel s kapelou Blue Shadows...

Možná bych měl začít tím, že Vladimír u nás hostoval asi dva měsíce předtím na koncertě. Zahráli jsme spolu tři písničky, ale to bych nepovažoval za společný koncert – přišel, zazpíval a zase odešel. Chtěli jsme si jen vyzkoušet, jestli nám to na pódiu bude fungovat.

Tou dobou už byla hotová deska Jednou tě potkám, měla asi dva týdny do vydání. Rozhodli jsme se, že její křest v Divadle Archa, který teď vychází na tomto albu, uděláme ve spolupráci. Vladimír přitom pořád hrál se svou věrnou kapelou Etc... Nechtěl nic měnit, což bylo úplně rozumné.

Na koncert jsme nacvičili jak jeho starší věci, tak i nové písně z alba Jednou tě potkám, které členové Etc... ještě nehráli, až na pár výjimek. Pochopili jsme ale, že ve čtyřech to na pódiu nezvládneme, takže jsme si přizvali pár posil právě z řad Etc...

Bylo to takové krásné setkání – Blue Shadows, Etc... a Vladimír Mišík na jednom pódiu. Moc rád na to vzpomínám.

Bál jsem se si to pustit, aby se mi nezbortila vzpomínka.

O tomto albu se traduje, že jste ho měl nahrané, pět let jste ho neslyšel a údajně ani Vladimír Mišík nevěděl o tom, že se tento koncert nahrává. Je to pravda?

Vladimír Mišík nevěděl, že se koncert nahrává. Hodně lidí v kapele to nevědělo. Celou dobu jsem měl nahrávku ve sklepě a netroufl jsem si to poslechnout, protože mám na ten koncert velice dobré vzpomínky. Hodně mě to bavilo. Byl to zároveň adrenalin. Zkoušeli jsme rychle, dechovou sekci jsem angažoval den před koncertem a vlastně bez zkoušky s námi zahráli poprvé naživo.

Čtěte také

„Vladimíre, už zase můžeš hrát!“ vzpomíná Mišík na klíčové milníky svého života. Vydává nové album

Dodneška si pamatuji, jak se Vláďa po první písni ohlíží, když zjistil, že tam hrají nějaké dechy. Uznale pokýval hlavou. Takže jsem se vlastně bál, jestli vlivem toho punku, který jsme zvolili, nebude třeba ten výkon zas až tak dobrý, jak jsem si ho pamatoval.

Stalo se to až letos. Ve studiu mi odpadl jeden projekt. Nechtěl jsem to rušit, a tak jsem vzal tuhle nahrávku a s Milanem Cimfem jsme si ji poslechli a byli jsme překvapení. Ta živost a adrenalin tam pořád jsou, převládá energie a to, jak Vláďa fantasticky zpíval. Pohltilo nás to natolik, že jsme čtyři dny nonstop pracovali na mixu písniček. Teprve pak jsem to přivezl domů Vláďovi a věnoval jsem mu to s lahví jeho oblíbené osmnáctileté whisky.

Poměrně rychle jsme se potom dohodli, že by byla škoda, kdyby to zůstalo jenom pro naše uši. Název alba zní 24. 11. 2019, což je samozřejmě datum toho koncertu, a je to takový příjemný bonus k té naší předchozí studiové trilogii.

Jak náročné je hledat texty pro Vladimíra Mišíka? A jak se dělá muzika k detektivkám? Poslechněte si celý rozhovor.