Herečka Lucie Brychtová: Nápověda v divadle je nedoceněná pozice. Je to hromosvod pro herecké nálady

Řekla jste: „Třebaže se moje změna nijak nedotkla talentu, jako Lucie už jsem se na jeviště vrátit nesměla.“ Oni vám řekli, že vás zpátky nevezmou?

Nápovědu jsem dělala už v době své tranzice. V době, kdy hormonální terapie začala velmi působit a člověk se začal fyzicky, a hlavně psychicky měnit.  Do té doby jsem hrála chlapa, ale pod vlivem hormonální terapie, kdy estrogen totálně otočí prožívání, myšlení člověka, mozek se přeprogramuje, už jsem nedokázala hrát mužské role. Byla jsem ráda, že pro mě vymysleli tu pozici nápovědky.

Čtěte také

Doba covidu? Byl jsem až paralyzován, odmítal jsem komunikovat se světem, přišlo prozření, říká herec Pavel Šimčík

Pro někoho, kdo je dobrým hercem musí být strašně těžké být nápověda, sedět na jevišti a jenom se dívat, jak to, co nejvíc milujete, dělají jiní lidé...

Je hezké, že o mně mluvíte jako o dobrém herci. (usmívá se) Ale bylo to hrozné. Proměnilo se totiž i chování ke mně. Možná to někteří nebudou rádi slyšet, ale tak to najednou bylo.

Nápověda je něco míň v divadle?

Nemůžu říct, že nápověda je něco méně v divadle, ale je to rozhodně nedoceněná pozice. A kdo si ji nevyzkoušel, tak to nepochopí. Můžu vám říct, a za to dám ruku do ohně, nikdo z herců a hereček by tuto pozici dělat nechtěl. A přesto se dokážou k nápovědám chovat někdy velmi nehezky.

Když se herec rozhodne, že ten den budete špatná nápovědka, tak buď napovídáte brzo, nebo pozdě, nebo nahlas, nebo vůbec...

Někdo vám vynadá, že jste špatně nahodila?

Když se herec rozhodne, že ten den budete špatná nápovědka, tak buď napovídáte brzo, nebo pozdě, nebo nahlas, nebo vůbec... (směje se) Je to hromosvod pro herecké nálady. Nejsou to všichni, ale z 85 % bych řekla, že ano.

Postoupíme do Divadla Na Prádle, kde se hraje vaše Frekvence důvěry. Hrajete psycholožku Olgu. Je to nekorektní psychologické monodrama...

Napsala jsem to se svým dlouholetým kamarádem Martinem Hýbnerem. Martin studoval i psychologii, tak jsme se pustili do tohoto tématu. Do hry jsme dali něco ze sebe. Já svoje životní věci, které jsem chtěla ze sebe vypustit, Martin zase své.

Jste tam vlastně jako moje kolegyně. Je to rozhlasové představení, jste psycholožka na telefonu...

Mám bílý kožený ušák, křeslo, aby to evokovalo trochu toho psychiatra, a bílý stolek, který se rozsvítí do nádherné rudé barvy. Hlasy volajících posluchačů, kteří se svěřují se svými problémy, jsou čtyři herci a čtyři herečky. Zvukař ví přesně na setinu vteřiny, kdy má pustit tu kterou nahrávku, a skutečně se daří tvořit iluzi živého telefonního rozhovoru.

Když jsem scénář dávala Ivě Janžurové a Vilmě Cibulkové, které jsem napsala rozsahem největší part – namluvila mou matku, měla jsem velkou obavu, co na to řeknou. A ony to okamžitě vzaly. Měla jsem velkou radost.

Může herectví pomoct člověku najít, kým je? Jak Lucie Brychtová vnímala postavu Dáši v seriálu Most? A jak reaguje na názor, že „transsexualita je rozežranost dnešní doby“? Poslechněte si celý rozhovor.