Doba covidu? Byl jsem až paralyzován, odmítal jsem komunikovat se světem, přišlo prozření, říká herec Pavel Šimčík

Film Velká premiéra je trochu taky o vás nebo spíš pro vás?

Možná obojí. Ten film je o nějakém herci, to máme společné. Oba hrajeme, jsme si podobní i na plátně. (usmívá se) Ale určitě to beru, že je to film pro mě, to nemůžu opomenout. Jestli je to o mně... jsou tam scény, kterých bych se nikdy v životě nedopustil. V kterých je Pavel Šnajdr úplně jiný než já. Tam dochází k dělení charakteru, začátek budování postavy – styčné momenty, kde můžu pevně oddělit postavu od sebe a zjistit, v čem je postava jiná. Postupem času jsem zjišťoval, jak moc je jiná, ale i jak moc jí rozumím, jak ji chápu.

Nebavili jste se s Miroslavem Krobotem, podle čeho vybírá jméno pro hlavní postavu? Vy jste Pavel Šimčík, tohle je Pavel Šnajdr. P. Š. – i to vás spojuje. Byl to záměr?

Možná že jo. Možná to bylo kouzlo nechtěného... Říkal jsem si, proč se to rovnou nejmenuje Pavel Šimčík, ale nějak to neprošlo.

Čtěte také

Nemůžu hrát úplného blbce, odsoudit ho. Musím se za něj postavit, říká Miroslav Krobot o své nové roli

Co bude dál teď, už jenom hlavní role?

Už jenom hlavní role. Mě teď čeká takové to odmítací období, jak budou volat telefony, budu zvedat každý druhý... (usmívá se) Ale vážně. Nevím, jestli vůbec nějaké role přijdou. Je potřeba se zacílit na tuhle roli, vytěžit z toho co nejvíc, pohroužit se do reakcí diváků, reakcí světa zvenčí. Nechat ovlivnit filmem i svůj život. Dát mu pozornost, kterou si zaslouží, být trošku s ním. Neznamená to, že film jsem dotočil a je to pro mě uzavřená kapitola, ale nechat se jím inspirovat.

Studená sprcha

Já vám něco přečtu: „Je mi 43 let a říkal jsem si, že se usadím tak kolem padesátky. V divadle jsem hrál i pěkné role, na filmu toho bylo míň, ale staromládenecký život kvetl. A pak to přišlo. Studená sprcha. Zavření divadel, konec večírků, konec filosofování nad sklenkou něčeho dobrého. Starý mládenec se ocitl sám. Úplně sám. Prvních 14 dní jsem nevylézal ani z bytu. Chodil mi nakupovat kamarád. Je to sen? Říkal jsem si. Zásah Boží prozřetelnosti?“ Takhle jste přemýšlel v podcastu Českého rozhlasu Plus na jaře loňského roku. Je v tom míra stylizace nebo všechno bylo tak, jak říkáte?

Je to všechno pravda. I o tom staromládeneckém životě i o tom, že jsem se ocitl úplně sám. Prvních 14 dní covidu jsem vnímal velice hekticky, byl jsem skoro až paralyzován, odmítal jsem komunikovat se světem. Chodil mi nakupovat kamarád Vašek Jiráček. Do té doby si ten život až nebezpečně poklidně, všechno bylo krásné a zalité sluncem... Hráli jsme o tom i v divadle, že prožíváme výborné časy. Ale jestli to není zvednutý prst, že je potřeba si takových věcí vážit.

Čtěte také

Herec Pavel Šimčík: Vize o sobě samém. Zjevil se mi Bůh – v tichu, maličkostech, bez pomp a rámusu

Pro mě to bylo prozření. Já jsem chodil do kostela každou neděli. Moje mejdany, které končily v sobotu, když jsem zasedl do lavic v neděli, tak to ve mně bylo, jestli ten můj život je pořád to, o čem si v kostele povídáme. Jestli je to správně. Jednou za mnou přišel ministrant, jestli bych mohl přečíst část čtení. Přišel jsem po flámu a bylo mi tak stydno, když jsem ho četl... Říkal jsem si, že se něco musí stát – a stalo se.

Nechci říct, že jsem to přivolal já, tím se samozřejmě omlouvám, jestli je to kvůli mně... (usmívá se)

Ty pravé poklady má člověk hrozně blízko a možná si toho ani nevšímá, možná to ani nevidí. Nejvíc si vážím lidí, kteří mě formovali.

Zároveň ta doba byla pro vás návratem ztraceného syna domů, ne?

Určitě. Odjeli jsme s bratrem a mámou na Valašsko, komunikovali jsme mezi sebou, sdíleli jsme svoji intimitu, docházelo opravdu k prohloubení vztahů. Uvědomil jsem si, že člověk má spoustu příležitostí potkávat nové a nové lidi, ale uvědomí si, že ti praví lidi, které potkává v životě, jsou velice blízko. A že ty pravé poklady má člověk hrozně blízko a možná si toho ani nevšímá, možná to ani nevidí.

To bylo pro mě opravdu prozření. Snažím se toho držet doteď. Filtrovat známosti, setkání, kterých si cením a vážím si jich. Ale vím, odkud pocházím, vím, čí jsem syn, a vím, že lidí, kteří mě formovali, těch si vážím nejvíc.

Jaký je Miroslav Krobot jako filmový režisér? Jak Pavlu Šimčíkovi ovlivnilo život běhání? Jak vzpomíná na přijímačky na DAMU? A čím se vyznačuje kontemplativní přístup k herectví? Poslechněte si celý rozhovor.