Gondík cestovatelem po americkém Západě: Zažíváte obrovskou pokoru, příroda vytvořila nepochopitelné věci

Povídáme si s Daliborem Gondíkem, který se stal cestovatelem, plní si svoje sny. Parky nebo západní parky – jak to nazvat, jak je vymezit? Protože těch parků je ve Spojených státech nepočítaně.

Nepočítaně. Jsou tam parky středozápadu atd. Je to hlavně o tom, co je ve vašich časových možnostech, což v naší sestavě, kterou vedl Jiří Langmajer, bylo poměrně náročné. Nakonec se nám podařilo dát dohromady v červenci téměř měsíc – na natáčení jsme to domluvili, protože jsme shodou okolností točili spolu – a řekli jsme si, že pojedeme.

Dobře, pro někoho jsou to takové ty primárně populární parky: Joshua Tree, Grand Canyon nebo Death Valley, ale pak jsme našli i Zion, Bryce Canyon a samozřejmě Sequoia a Yosemite a že uděláme takovou trasu.

Říkal jsem si, tak jsme tam my dva chlapi, jsou tam i ženy, musíme to udělat i trochu zábavně, tak to vezmeme přes Las Vegas a tam se třeba podíváme do nějakého divadla a do San Francisca, kde ochutnáme jejich legendární mušlovou polévku, a pak to po pobřeží vezmeme zpátky do Los Angeles.

Čtěte také

„Všechny modely se vyplní, teď je na čase věnovat se adaptaci,“ tvrdí odborník. Poslechněte si Speciál o horku

Z Los Angeles jsme jeli do Joshua Tree. Album skupiny U2 z roku 1987 zná asi úplně každý, tak u toho stromu se prostě musíte vyfotit...

No jo, ale ne každému se to povede, protože těsně po tom, co jste odjeli, ten park vyhořel.

Pravda je, že k tomu tam bylo blízko téměř všude, vzhledem k těm vysokým teplotám. To byla jediná věc, kterou jsme nemohli ovlivnit. Když jsem já tyto cesty vždycky absolvoval, tak to byl říjen nebo třeba nebo jaro, to se pak dejme tomu teplotně trochu dá. Když chcete navštívit Texas nebo Mexický záliv, tak tam prostě nemůžete jet v srpnu, protože se to nedá vydržet.

Tady jsme zrovna měli, nevím jestli štěstí nebo smůlu, na teploty, které byly tak vysoké, že se téměř nedalo vyjít z auta ven. Zrovna i ten Joshua Tree park, to byly hraniční výlety, jako že jdete šedesátiminutový trek, vrátíte se a je to na hraně. Musíte mít s sebou hodně vody. A všude bylo tedy blízko k požárům, to je pravda.

Čtěte také

Kdo, Vinnetou? Filmového hrdinu v Americe neznají. Původní obyvatelé radí vybírat si filmy a knihy přímo od jejich autorů

A vy jste přímo v té v Mohavské poušti spali?

Ano, tam jsme také spali. Totiž, to je poměrně obrovská zóna, která je ve vlastnictví Indiánů, kde nekoupíte mimochodem ani pivo, což některé členy na naší posádky vyděsilo, nebudeme jmenovat.

Když jsme zastavili v jednom opravdu obrovském obchoďáku, Jirka říkal, že to není možný.

Říkám: tak se půjdeme zeptat. Takovej sympaťák venku stál, hrál na nějaký hudební nástroj a my: jak se máte, beer? A on: alkohol? No, no, no... Page. A Page je vzdálená třeba čtyři a půl hodiny cesty. Zrovna přes Mohave jsme jeli do Monument Valley, kde jsme měli štěstí na obrovský vítr a 56 stupňů a nepustili nás tam, takže jsme čtyři a půl hodiny jeli zpátky.

Takhle, nepustili, bylo to na vlastní nebezpečí. Máme z dálky vyfocené Marlboro Country a jeli jsme zase zpět.

Čtěte také

„Matka cest“ kdysi otevírala Američanům cestu na západ. Svou dopravní funkci už ale ztratila a láká spíš nadšené cestovatele

Ono ta Yuka krátkolistá, což je ten strom Joshua Tree, je endemit. Působí tak, že si člověk opravdu jednak vybaví to album U2, o kterém jste mluvil, ale zároveň je to ta Amerika, jak si to člověk asi představoval jako kluk, když četl dobrodružné knihy. Jaký je to pocit, zažít to na vlastní kůži?

Je to uchvácení něčím obrovským. Joshua Tree park nenavštívíte za jeden, ani za dva, ani za tři dny celý, to jenom v případě, že byste chtěl udělat nějaký rychlostní rekord.

Je jedna velmi důležitá věc, kterou zejména v této části Spojených států zažíváte, a to je myslím si obrovská pokora před tím, co je před vámi a že nemáte žádnou šanci: bojovat s tebou, matičko Přírodo, nemá cenu. Tady je kombinace obrovského vedra, sucha, změn milionů let, kdy eroze, voda a kombinace větru způsobí tak neuvěřitelné věci, nejenom barvy a masivy. Dojde vám, že ta síla je naprosto nezměrná a hlavně nepochopitelná pro člověka. Takže vy tam tak stojíte, jste malej a říkáte si: děkuji matičko Přírodo, že tady na tu chviličku můžu být.

Čtěte také

V přírodě jde o přežití. Obrovským problémem je polidšťování zvířat, upozorňuje záchranář

Který z parků byl největší zážitek?

Asi největší zážitek byly přece jenom sekvoje, ten park vás asi absolutně dostane. Kromě toho, že je to jeden z vůbec nejstarších organismů na světě, tak ta monumentalita vás opravdu jako překvapí.

Když jedete dejme tomu tím parkem Joshua Tree, který je obrovský, nebo vidíte Grand Canyon, ke kterému jsem si udělal takové přirovnání, že to je taková rýha od Aše do Ostravy, tak tam stojíte a říkáte si: aha, já jsem človíček, který je tady na chvilku a toto je práce milionů let. To najednou vidíte velké věci, velké vzdálenosti.

Ale když potom dorazíte do Sequioe a následně do yosemitského parku, kde jsme byli dva dny, to vás dostane síla přírody, hlavně krása těch nejrůznějších kombinací barev. Vždycky jsme tam četli, snažil jsem se přečíst všechno, co tam bylo, a zase říkám: je to jenom práce větru, vody a času. A to je vše.