Extrémní cyklista Daniel Polman ujel 7400 kilometrů ze severu Norska na jih Španělska nejrychleji. Přesto jako vítěz klasifikovaný není

Podle organizátora jste vítězem nebyl, cítíte se sám jako vítěz?

Já se cítím jako vítěz. Myslím si, že i reakce veřejnosti, která ho bedlivě sledovala například na Instagramu, je i jasný důkaz, že jsem nikdy nespal někde v karavanu a podobné vymyšlené pohádky, které bohužel během závodu vznikly. Za vším hledám závist, protože organizátor neunesl to, že mám hodně velkou fanouškovskou základnu, která je hlasitá a trochu mu přehlušila ten jeho humbuk závod a on pak byl v cíli trochu zhrzený. Udělal pěknou srabárnu, když mě v cíli přivítal jako vítěze, dostal jsem finišerské tričko, pogratuloval mi ke skvělému času, protože jsem do cíle přijel s náskokem pěti set kilometrů a pak se mě zeptal, kdy odlítám domů. Teď už vím, proč se mě na to ptal. Počkal, až budu doma a poté vytvořil kategorii neklasifikovanou, kam mě až následně přesunul.

Je to opravdu jeden člověk, který za tím rozhodnutím stojí?

Přesně tak, bohužel ten závod je byznysový podnik jednoho člověka, který rozhoduje naprosto o všem a bohužel i pořadí v cíli.

Pojedete ten závod znova?

Určitě nikdy nepojedu závod, který tento organizátor bude pořádat a skoro bych to ani dalším závodníkům také nedoporučoval. Je to velká křivda, ale díky téhle životní zkoušce si uvědomuji, co je opravdu důležité. Vrátil jsem se domů po měsíci hodně těžké jízdy na kole, spojené s mnoha riziky, relativně zdravý a hlavně, když vidí ty svoje holky doma, tak vím moc dobře, co je v životě hlavní.

Co se tedy stalo na závodě, který je dlouhý 7400 kilometrů a vyznačuje se tím, že je bez podpory?

Kamarád, který mě fotí při závodech, na pár místech přibrzdil a vyfotil mě. Nejsme v kontaktu, samozřejmě jedu podle pravidel a v životě by mě nenapadlo mu říct, ať mi podá třeba rohlík se salámem z auta. Ve Finsku mě dvakrát došla voda, ale o nic jsem si neřekl. Nikde nebyly žádné studánky, tak jsem prostě nabral vodu z řeky. V pravidlech, která jsem podepsal před startem, nebyla žádná zmínka o tom, že by po trase nesměl být někdo, kdo pořizuje snímky pohybu závodníka. Před startem jsme si s organizátorem řekli jasné meze pravidel, ale jeden německý závodník po dvou dnech jízdy nemohl unést, že mi nestačí a začal na sociálních sítích vynášet soudy, že u fotografa bydlím a vozí mi věci. Vymyslel tuhle pohádku a na ten popud nám organizátor Andy dal zákaz, že se fotit nebudeme. Tu informaci nám zaslal zrovna, když jsme byli ve Švýcarsku, měli vypnutá data a navíc trval na tom, že bude komunikovat jenom po emailu. Právě emailem mi oznámil, že jsem diskvalifikovaný, tu zprávu si přečetla moje manželka a odepsala mu, že nejsem na datech a Táda končí s fotografováním. Organizátor Andy řekl, že ok, ať dojedu do cíle a tam se to vyřeší. Chtěl jsem to vyřešit hned, a Andy prohlásil, ať na incident zapomenu a užívám si závod.

Myslíte si, že vaše obliba u fanoušků lezla organizátorovi krkem?

Ten zájem vysvětlím tím, že devadesát procent toho davu jsou lidé z Nové Paky. Mám od nich obrovskou podporu a jsem amatérský závodník s profesionálními fanoušky. Nesmírně si vážím toho, co pro mě dělají a snažím se jim odvděčit tím, že moje příběhy se snažím sdílet a dobře zaznamenávat. Organizátor Andy mi asi záviděl tu přízeň, protože asi nikdy se nestalo, aby do cíle do Tarify dojelo tolik fanoušků.

Zájem o jízdu z řad fanoušků, ale přináší i publicitu samotnému závodu. To by ho mělo naopak těšit, nebo ne?

Přesně tak, ale bohužel po jeho nesmyslném kroku přináší publicitu úplně z jiného úhlu pohledu. Dokonce mi píšou třeba švýcarští fanoušci, kteří jsou proti Andymu.

Co je pro vás největší zážitek z absolvování výzvy North Cape – Tarifa?

Největší zážitek mám spojený s přivítáním na letišti a také na akci, která se konala předevčírem v Nové Pace, kde mě čekalo spoustu překvapení. Nakonec jsem si z pódia skočil i mezi lidi. Hluboce vryté mám ale i momenty, které byly na opačné straně spektra, kdy jsem se těžce rozmlátil při závodě a dva dny jsem skoro nemohl držet řídítka. Chytly mě z toho i záda, jak jsem přetěžoval jednu stranu těla. Ta nehoda se mi stala 1300 kilometrů před cílem a já se uklidňoval tím, že naštěstí mi nepraskla žádná kost. Ale musel jsem si v nemocnici nechat ošetřit rány.

 Štvalo v tu chvíli víc, že tekla krev anebo hlavně to, že člověk ztrácí čas?

Čas jsem neřešil, protože už jsem měl daleko větší náskok. Bylo to taková ta bouračka, která člověka při najetí x tisíců kilometrů za rok, prostě jednou, dvakrát za čas potká. Sešlo se to v blbý čas na blbým místě.

Vnímá člověk, kolik mu zbývá kilometrů do cíle nebo to vůbec neřeší?

Naučil jsem se s tím žít, v prvních fázích závodů si člověk musí říkat, kolik už ujel kilometrů než se trápit tím, kolik mu ještě zbývá. Spíše se psychicky chválit a odměňovat za to, co už mám za sebou. Pak ve fázi, kdy se mi stal ten crash na kole, tak je potřeba si říct: “už je to jen pět set nebo dva tisíce“, což už je super. Tam už je potřeba se upínat k tomu cíli, ale musí se to udělat ve správnou chvíli, kdy tě motivuje to dorazit.

Dane, jedná se o závod ze severu Norska na jih Španělska. Jak moc jste měl nastudovanou trasu a kontrolujete, zda jedete správně?

Dostaneme od organizátora přesně danou trasu, kterou si nastavíme do GPS a podle ní jedeme. Řídím se podle fialové čáry na displeji a šipek, které mi ukazují, kam mám odbočit. Ta navigace je relativně snadná, problém přichází třeba ve městech, kde je více možností odbočení, tam si člověk třeba trochu zajede. Funguje nám i sporttracker, který každých pět minut vysílá naši polohu, což vidí organizátor i všichni, kteří to sledují na webové stránce. I proto mě potkalo spoustu Čechů, kteří byli zrovna někde na dovolené nebo už dlouhodobě žijí třeba ve Francii nebo Španělsku.

Byl jste rád, že se projíždělo i Českou republikou?

Hodně jsem zvažoval účast na závodě, ale právě i fakt, že trasa povede přes Česko, ty misky vah převážily v můj prospěch.

Jaké to bylo?

Sice mi manželka nemohla přivézt ani koláč, který mi připravila. Navíc spousta lidí ví, že mám rád pivko, takže všichni otevřenou plechovku Plzně a já jsem odmítal. Jel jsem podle pravidel, takže jsem si nakonec koupil taky pivo v plechu, ale na benzínce. Bylo to trochu zvláštní, protože organizátor Andy mě pořád upozorňoval, abych mírnil fanoušky.

Jak to funguje s jídlem na tomto závodě?

Z devadesáti procent jsem využíval benzínky, takže jsem napakoval hodně jídla do brašen a pak toho člověk hodně jí i za jízdy. Snědl jsem tak tuny baget, toustů, a když si na to vzpomenu, tak se mi z toho dělá špatně. Jednou z mála dobrých věcí, která zklidnila žaludek, bylo pivo.

 Kolik jste toho v průměru naspal?

Ještě jsem nebyl schopen to přesně spočítat, ale podle mě to denně nebylo víc jak tři hodiny.

Jak vůbec vypadá takový spánek?

Už před odjezdem jsem vyhodil ze sbalených věcí spacák i karimatku a nechal jsem si nakonec jen nouzový bivakovací pytel. To ti zajistí maximálně, že neumřeš, ale o komfortu se mluvit nedá. V horách, kde bylo chladněji, tak tam jsem úplně dobře vybavený nebyl a klepal kosu. Spal jsem na střídačku, někdy venku, na jihu Španělska se člověk vyspí třeba na autobusové zastávce, jindy jsem využil penziony a hotely. Měl jsem naplánováno, že na hotel dorazím třeba v jednu hodinu v noci, ale kvůli těžkému terénu jsem dorazil až v pět ráno. V hotelech jsem spal proto, abych mohl všechno dobít. Světla, navigaci, powerbanku, mobil a také elektronické řazení na kole. Už před závodem jsem měl jasně daný itinerář, kterému jsem věnoval třeba třicet hodin příprav, kde budu zastavovat a spát.

Jaká část trasy závodu byla nejkrásnější?

Nadchlo mě Norsko a severní část Finska, kde bylo nádherně. Potom až do České republiky to bylo rovinatější a fádnější. Ještě bych vypíchnul Estonsko, kde mě potěšilo kromě architektoniky i chování řidičů, ta země má obrovský tah na branku a je podle mě na daleko větší úrovni než Finsko.

I po 24 dnech jízdy jste byl schopen vnímat, jak se lidé chovají a co v dané zemi vidíte?

Naopak vnímání citů i podprahových věcí se při téhle aktivitě zvyšuje a je člověk daleko senzitivnější než normálně. Z hlediska přírody mi spadla pusa při průjezdu Francií, když jsme projížděli různými kaňony a proto říkám, že když příroda rozdávala krásu, tak Francie byla v té frontě hodně vepředu a měla dobře natažené ruce. Žil jsem v přesvědčení, že jsme malá Evropa, ale po téhle akci jsem změnil názor. Evropa je nádherná, rozsáhlá a než ji přejedeš ze Severu na Jih tak je to šílená štreka. 

Proč se vůbec pouštíte do extrémních výzev?

Dělám to, protože je to disciplína, která ti vždy přinese nějaké šílené příběhy. Netipoval bych, že ta šílenost bude trvat i tři dny po dojezdu, nicméně to kvůli příběhům dělám a baví mě interakce s fanoušky, kteří se mnou příběh sdílejí. Lidé si to užili a díky tomu, že každá moje účast je hojně sledovaná, tak vždy vyhlašuji nějakou sbírku. Tentokrát běží do konce měsíce na mém webu, kde je odkaz na transparentní účet a může kdokoliv přispět. Výtěžek půjde na dvě děti, které bojují se zákeřnou chorobou a zároveň také na spolek Sportem proti bariérám, což jsou vozíčkáři u nás v regionu.

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík