Dva na hudebníka a publicistu Roberta Křesťana

Host (Robert Křesťan): Dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Robert Křesťan se narodil šestnáctého září 1958 v Počátkách u Pelhřimova. Vystudoval gymnázium v Brně, studia na fylozofické ani pedagogické fakultě nedokončil. Živil se různě, jako dělník, referent v zábavním parku, učitel češtiny. Skoro čtvrt století je muzikant na volné noze, už v sedmé třídě začínal se skupinou Trapeři. Následovala dvanáctiletá éra brněnských Poutníků. V roce 1991 založil skupinu Druhá tráva, která se prosadila i ve Spojených státech. Po deseti letech ji rozpustil. Jeho doprovodná kapela, nějaký čas nazývaná Malinabend, momentálně bez názvu, zůstala víceméně ve stejném složení jako Druhá tráva. V září vydal Robert Křesťan album Sedmnácetsedmdesátpět básní Emily Dickinson a právě se vrátil z turné po Spojených státech, kolikátého už?

Host (Robert Křesťan): Já bych si to měl pamatovat, protože to je číslo nebo to je taková konverzační otázka, na kterou se ptají ve Spojených státech tedy zejména diváci, kolikrát jsme tam byli, ale já si to opravdu napamatuju.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak už to bude deset let, co tam jezdíte?

Host (Robert Křesťan): Ale rozhodně to bude okolo patnácti či sedmnácti návštěv.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ještě doplním, že náš host je přes dvacet let ženatý a má dvě dcery.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste stále spojován s bluegrasem, zůstalo z ní vůbec ještě něco na Vaší nové desce?

Host (Robert Křesťan): Z bluegrasu, já nevím, bluegras určitě je tam cítit, alespoň z mého hlediska. Je tam cítit jakýsi pocit a ta strašně dlouhá doba, kdy jsem tady touhletou hudbou žil, takže z ní ve mně muselo něco zůstat. Rozhodně tam zůstává několik nástrojů, který se v něm používají a to je myslím všechno, možná melodika v některých písních.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak jste se s tím bluegrasem potkal? Přece jenom dlouho to byla výsadně americká záležitost.

Host (Robert Křesťan): Bluegrasa česká tedy potažmo Československá republika, to je docela zajímavý fenomén, protože jediná země, kde se bluegras více uchytil, to znamená Japonsko, že tam to měla na svědomí dlouhý pobyt amerických vojsk, ale u nás je to celé trošku zmatené. Nejsem to schopen vysvětlit, snad jen trampingan, ale je fakt, že když u mě, to byla taková láska na první poslech, protože stačilo, abych poprvé uslyšel v radiu pětistrunné bendžo, tehdy Marko Čermáka, tak od té doby jsem se od tohoto nástroje a tedy hudbě, která ho charakterizuje nebo která ho nejvíc využívá, tak jsem se nedokázal dlouhá léta odtrhnout, až někdy před, dejme tomu, šesti, sedmi lety.

Moderátor (Naděžda Hávová): To Vaše poslední album je dost zadumané, jak ho přijímali Američané? Není to pro ně odklon od toho, proč Vás dřív tak vřele přijímali? Přece jenom přivážil jste jim střední Evropou přetavený jejich vynález, to už jsme naznačili před chvilkou.

Host (Robert Křesťan): Ano, tohleto je právě věc, která Američany na naší hudbě nejvíc rajcuje. To, že něco, co vzniklo tam, se dostalo přes oceán a zase vrátilo, tedy přetaveno do jiné podoby, takže to je přesně to, co jim se na tom líbí.

Moderátor (Naděžda Hávová): A k té zadumanosti?

Host (Robert Křesťan): K zadumanosti této desky, no, já jsem napsal naposled před pěti lety album Pohlednice, které bylo v podstatě velmi optimistické, protože to byl pocit, který jsem tehdy měl.

Moderátor (Vladimír Kroc): Něco se radikálně změnilo ve Vašem životě?

Host (Robert Křesťan): No v životě nás všech, já si myslím. Já jsem dlouho neměl o čem psát, proto mi to tak dlouho trvalo a měl jsem pocit, že každá moje píseň bude jenom nové vyjádření toho, co už jsem jednou vyjádřil a že vlastně nemám dál co říct, ale pak...

Moderátor (Vladimír Kroc): Během těch pěti let se u Vás vevnitř jakoby nashromáždila nějak nespokojenost?

Host (Robert Křesťan): Nastalo jedenácté září loňského roku a od té doby se můj pohled na svět zase trošku změnil, takže najednou jsem měl o čem psát a myslím si, že tahleta deska je nebo tedy vypráví o mém pohledu na svět po jedenáctém září a po, z mého přesvědčení, o světě po událostech na Středním východě bezvýchodné situaci.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ono to album má hodně poetický název Sedmnácetsedmdesátpět básní Emily Dickinson, člověk by hádal, že Vás inspirovala tvorba této americké básnířky, ale vy přiznáváte, že Vás strhla spíš nevšední krása autorky na portrétu na přebalu jedné z jejich sbírek.

Host (Robert Křesťan): Je to tak, já mám její poezii rád, i když mám dost skeptický pohled na básníky ženského pohlaví...

Moderátor (Vladimír Kroc): Pročpak?

Host (Robert Křesťan): Já nevím, vždycky mám takový pocit, že, tedy je to jenom můj individuální nástroj, tedy názor, že jejich svět je natolik jiný, než svět můj, teď neříkám mužů, říkám svět můj, že nejsem schopen jejich poezii vnímat, ale tady ve mně Dickinson je tedy velká vyjímka v mém případě, ale je pravda, že na jedné straně ten, což je také neobvyklé, ten slavný konečný počet těch básní a potom její, tedy velmi neklasická krása.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mimochodem, když už jsme byli u těch portrétů, tak na titulní fotografii toho nejnovějšího alba jste podobnější spíš než Robertu Křesťanovi, a teď nezlobte se, že to říkám, básníku Holoubkovi, to byl nějaký záměr?

Host (Robert Křesťan): No to určitě ne, jenom, tedy za to se omlouvám, že mě tam fůra lidí třeba nepozná, ale spíš ta přední strana obalu měla vyjadřovat takovou trošku temnotu té desky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď bychom asi měli říci, že za pár dní vyjíždíte na turné, začíná to třiadvacátého listopadu v Praze v Paláci Akropolis, to bude přímo křest, jak ten křest bude probíhat, už víte, kdo bude kmotrem?

Host (Robert Křesťan): Já si to nechávám, tedy máme, pokud budeme mít čas, máme to vymyšleno, ale nechám to jako překvapení až na ten koncert a to ne, že bych se tím nechtěl chlubit, ale může se stát, že to nevyjde a potom by to byla blamáž. Takže tedy kmotra nevím, ale vím, to nerad říkám to slovo, ale aspoň bude každý vědět, co to je, tedy "předskokané" bude kapela našeho kytaristy Martina Ledviny, nebo tedy to není jeho kapela, on tam též hraje hudbu bližší jeho srdci než je ta naše samozřejmě, protože jsme o generaci rozdílnější, která se jmenuje Obří broskev, tedy to jsem rád, že můžeme dát takto prostor....

Moderátor (Vladimír Kroc): Ta předkapela bude hrát na všech Vašich vystoupeních?

Host (Robert Křesťan): Ne, ne, jenom tady v Praze.

Moderátor (Vladimír Kroc): A vlastně poprvé to bude, pokud vím, koncert, kde představíte ty nové písničky z nového alba, protože zatím jste hráli vlastně spíš věci ještě Druhé trávy. Mimochodem vlastně co to bude za kapelu, která Vás bude provázet po všech těch větších městech Čech a Moravy? V jakém složení? Ono je to hodně podobné té Druhé trávě, ne?

Host (Robert Křesťan): Je, je, samozřejmě, že je. Je to hodně podobné Druhé trávě, protože tam hraje Luboš Malina, Luboš Novotný a Martin Ledvina, takže od Druhé trávy se to bude lišit jenom hráčem na baskytaru a od desky se to bude lišit pouze bubeníkem, protože Miloš Dvořáček hraje teď s Ivou Bitovou, takže neměl čas, takže s náma hraje vynikající slovenský bubeník Peter Solárik.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mimochodem není to trochu nebezpečné koncertovat s kapelou, která nemá název?

Host (Robert Křesťan): Já si myslím, že to je velice nebezpečné, já si myslím, že je velice nebezpečné i vystupovat s kapelou, která má nový název nebo tedy název, který nikdo nemá. Rozhodně si myslím, že nakonec s nějakému názvu dojde, ale hodně se o tom bavíme. Malinaband se mi zdál dostatečný tedy název právě pro to, že v něm není vůbec žádný nápad a je takový rozplizlý tedy dávat jméno kapelníka, tak pro mě znamenalo to, že se obsazení té kapely normálně může měnit, ale Luboš se s tím názvem necítil pohodlně a teď to byl anglismus hroznej. Cítil se trapně, když se používal, takže vlastně na jeho....

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže teď je to kapela beze jména.

Host (Robert Křesťan): Takže teď je to kapela beze jména, ale je stejná.

Moderátor (Vladimír Kroc): Před třemi lety Vás citoval časopis Reflex: "Postupem času moje postava se zbytkem kapely začala splývat a dnes jsem jedním z pěti členů skupiny, můj hlas je jedním z pěti nástrojů kapely." Co se od té doby změnilo, že je náhle Robert Křesťan solitér?

Host (Robert Křesťan): Vyjadřuje to ten pocit po vydání vlastně Pohlednice, tedy poslední takové autorské desky Druhé trávy. Tehdy jsem se cítil s celou tou kapelou opravdu velice spjat, kdy jsem měl ty nejoptimističtější...

Moderátor (Vladimír Kroc): Já rozumím, byl jste optimista zkrátka.

Host (Robert Křesťan): Tak. Kdy jsem si myslel, že je naprosto a všechno v pořádku, což se pak, tehdy velice rychle a asi po dvou letech, změnilo, takže pro to, tehdy jsem to tak cítil, takže tehdy jsem říkal pravdu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já už jsem zmínila, že nově také překladatelem Robertem Křesťanem. Vy jste přeložil Legendu o vášni Jima Harrisona a tři tituly od Williama Eastlaka. Umírali jsme v bambusu, Portrét umělce s dvaceti šesti koňmi a Nezkrocení. První část novomexické trilogie, ta by měla vyjít na jaře. Co Vás přivedlo právě k těmto autorům?

Host (Robert Křesťan): K Jimu Harrisonovi mě přivedla moje dcera, které bylo tehdy patnáct a byla zamilovaná do Brada Pitta, tedy asi ze stejnojmenného filmu, který byl natočen podle té novely, takže jí jsem k patnáctinám tuhletu novelu asi stostránkovou přeložil z knížky, kterou jsem si dovezl ze Spojených států. Takže tak jsem se dostal k Harrisonovi. Williama Eastlaka jsem miloval od svých patnácti let, kdy jsem si přečetl a jeli jsme hrát, takže když jsem tady marně čekal na někoho, kdo by přeložil do češtiny jeho další romány, tak jsem se nakonec rozhodl udělat to sám.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nikdo jiný nebyl.

Moderátor (Vladimír Kroc): To je zajímavé, jak v rodině Křesťanů je důležitý věk patnáct let, co se týče literatury.

Host (Robert Křesťan): To je důležitý v každé rodině, já si myslím, takovýhle věk.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste, pro Vás byl důležitý ještě věk deseti let, protože prý jste v té době napsal dva romány, neláká Vás to se k tomu vrátit teď vážně a napsat něco sám za sebe?

Host (Robert Křesťan): Já vím z psaní písniček, že proces tvorby je velice denervující a velice bolestivá věc, takže to je jeden důvod, proč jsem to nikdy neudělal, kromě tedy těch deseti, kdy jsem psal o Madagaskaru nějakej námořnickej román.

Moderátor (Vladimír Kroc): To jste v deseti něco věděl o Madagaskaru?

Host (Robert Křesťan): No asi to, co jsem našel v pěti řádcích v nějakým atlasu nebo něco takového.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak jste říkal nebo mluvil jste o té bolestivosti tvorby, já jsem si právě někde přečetl, že Vy považujete právě za bolestné tvořit písničky a naopak relaxujete u těch překladů, čili bych hádal, že to bude právě naopak.

Host (Robert Křesťan): No já relaxuju u překladu, protože to právě není bolestivé, to je jenom zase ne úplně mechanická, to je pravda, ale tedy s určitou dávkou talentu je to mnohem řemeslnější práce než vymýšlet něco sám za sebe, to je nejhorší tedy nejenom tady v této branži, už jsem se vyhnul naštěstí slovu umělecké.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jaké se k Vám dostávají ohlasy na Vaše překlady?

Host (Robert Křesťan): To je věc, tedy vesměs kladné, protože byly asi tři jenom, co jsem od lidí, s kterýma se znám. Jinak jsem tedy z nějaké profesionální strany žádný ohlas neslyšel, takže nevím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte už vyhlídnuté další autory, do jejíž překladu byste se rád pustil?

Host (Robert Křesťan): Mám jich vyhlídnutých několik, napřed musím splnit smlouvu a přeložit poslední Eastlakovu knížku a už se docela těším na nějaké další, ale ještě nic jistého. Chtěl bych přeložit ještě dva autory ze stejné oblasti, z jaké jsou ty poslední tři Eastlakovy knížky, tedy z jihozápadu Spojených států, který velmi miluji a myslím si, že jsou to velmi dobré věci.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ono samozřejmě určitě záleží na počtu stránek, kolik jich kniha má, ale jak dlouho Vám trvá takový překlad? Práce Vám jde zřejmě od ruky, i když možná zpočátku to bylo možná poněkud krkolomné, jak je to dne?

Host (Robert Křesťan): Já jsem velice líný člověk, ale když se pustím do nějaké práce, tak mě taková nějaká svědomitost, kterou jsem zdědil naštěstí po své mamince nedá, dokud ji nedokončím a jsem schopný pracovat dlouhé a dlouhé hodiny, potom dlouho nic nedělám a pak napíšu album v podstatě, já nevím, za tři měsíce a dlouho nic nedělám a když mám dokončit knihu, tak ji zase dokončím. Takže to je taková jakási zabejčenost, aspoň v tomto případě dobrých vlastností, které mám.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když se vrátíme od literatury k muzice. Považujete svoje texty za zpívanou poezii? Dostal jste se totiž jako autor už i gymnaziálních učebnic vedle autorů jako třeba Václav Hrabě, Pavel Kupta nebo Jiří Suchý, což je myslím zrovna Váš vzor.

Host (Robert Křesťan): To je velmi milá společnost, ale to bych si nikdy nedovolil říct a když nějaké takovéhle věci slyším nebo v tomto případě tedy dokonce až tak daleko to zašlo, tak bych s tím ze své strany polemizoval, protože to opravdu považuju za písničky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mimochodem, co Robert Křesťan rád poslouchá za muziku, když jste doma sám, když relaxujete?

Host (Robert Křesťan): Když relaxuji, tak poslouchám populární hudbu devatenáctého století, což tedy z našeho pohledu vážnou hudbu, mám velice rád Brahmse, mám velice rád Mendelssohn, mám velice rád Beethovena, takže to jsou věci, které..., ale mám období, mám takové období, kdy odmítám veškerou populární hudbu, takže teď zrovna jsem uprostřed takového..., až mě to všechno zase pustí, tak se vrátím ke svým oblíbencům, to znamená k Bobu Dylenovi a tak.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste držitelem tří autorských port, písnička jako Panenka, bez nadsázky zlidověly. Jaké máte dnes, ve čtyřiačtyřiceti letech muzikantské ambice?

Host (Robert Křesťan): Já muzikantské ambice. Muzikantské ambice téměř nemám, spíš bych to vyjádřil tak jako nebýt poplatný, což tedy v mém věku a při stylu, který tedy hraju, který se sice mění, ale pořád vychází z těch stejných kořenů, tak myslím, že nebýt poplatný už mi nehrozí v mém životě, takže snad se mně to vyplní.

Moderátor (Naděžda Hávová): To byl Robert Křesťan v pořadu Českého rozhlasu jedna Radiožurnálu Dva na jednoho. Přejeme hezký den.

Host (Robert Křesťan): Děkuji mockrát.

Moderátor (Vladimír Kroc): Loučí se také Naděžda Hávová a Vladimír Kroc. Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na slyšenou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.