Rozhovor s Ivanem Hoffmanem

Ivan HOFFMAN, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, fotograf, písničkář:
No, já jsem rád, že jste přišli, ano.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Děkujeme. Dobrý den. Ivan Hoffman se narodil 27. listopadu 1952 v Martine na Slovensku a jak píše ve svém stručném životopisu na webových stránkách Radiožurnálu, vzdělání má zanedbatelné. Působil ale jako reportér v Radio Free Europe/Radio Liberty, šéfoval Radiu Alfa a roku 1994 přichází na Radiožurnál. Moderoval Radiofórum a už několik let můžete každé ráno slyšet jeho Ranní poznámku. Ivan Hoffman je ženatý a má dvě dospělé dcery. Ivane, když spolu občas po telefonu mluvíme, já sloužím noční, vy voláte do newsroom, jestli přišla mailem Ranní poznámka v pořádku, tak jste vždycky výborně naladěný. Jak to děláte? Pracuje se vám kolem půlnoci nejlépe?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
No, tak možná v té chvíli, když už se ptám, jestli poznámka dorazila, tak jsem v takové dobré psychické pohodě, protože už ze mě spadnul ten stres, jestli si něco vymyslím. Kdyby to bylo o dvě hodiny dřív, tak jsem zřejmě bledý hrůzou a mám pocit, že doopravdy nejsem schopen ty dvě minuty dopsat a ráno bude ticho.

Vladimír KROC, moderátor:
Je to tak, že každé všední ráno čekají desetitisíce posluchačů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu právě na poznámku Ivana Hoffmana. Máš spočítáno, kolik jsi jich pro Radiožurnál napsal?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
No, asi by se to dalo vypočítat, kdybychom vynásobili jedenáct let pracovními dny, ale jako přímo jsem to nepočítal a ono při téhle té práci asi platí, že je velmi důležité mít špatnou paměť, totiž to je jediná možnost, aby člověk znovu psal o něčem, o čem už dejme tomu před rokem něco řekl. Řeknu příklad desetkrát jsem psal o Prvním máji. Já bych se bál podívat do archivu prostě na všechny ty ostatní poznámky, možná, že jsem napsal desetkrát totéž, ale nevím, protože mám špatnou paměť.

Vladimír KROC, moderátor:
Je pravda, že máš úžasnou knihovnu a krásně srovnané knížky, je tady nespočet zajímavých titulů, to je určitě pomoc, když člověk potřebuje inspiraci. Ale nejseš tady na to komentování trošku sám. Já mám pocit, že názory se tříbí rozhovorem s někým a mně připadá, že ten někdo ti tady může chybět.

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Je to tak, že jsou výhody a nevýhody toho, když člověk žije mimo to hlavní město. Výhodou je odstup. Ve chvíli, kdy člověk dennodenně si sedá do kanceláře s lidmi, kteří navíc mají stejnou posedlost věcmi veřejnými a neustále to vlastně rozebírají ze všech stran, tak si s pravděpodobností blížící se jistotě myslí totéž, co všichni ostatní, to znamená není moc užitečný. Druhá věc je, že když je sám, tak doopravdy může se někdy stát, že si vymyslí něco a je to úplný blud, proto vlastně ideální asi je, když člověk má ten odstup, je na vesnici, ale mám tu zkušenost, že je dobré, když jednou týdně prostě přijde a dozví se všechno podstatné od svých kolegů. Protože taky, když člověk je na vesnici, tak vlastně na horizontu mu běhají srnky, sousedé jsou velmi příjemní a milí, jinými slovy člověk brzy má pocit, že svět se začal výrazně zlepšovat. Ve chvíli, když přijdu do práce, tak mi kolegové řeknou: "Ne, ne, ne, to je úplný blud. Je to daleko horší, než si myslíš, jenom ta nevědomost tě udržuje v optimismu."

Vladimír KROC, moderátor:
Někdy tě podezírám, když slýchám po ránu poznámky, že záměrně se snažíš jít, ne vždycky, proti třeba takovému tomu většinovému názoru, je to jenom moje zdání?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Nevím, já spíš ..., to mě docela překvapuje, protože já mám pocit, když to píšu, že se snažím být za prvé loajální k firmě a docílit toho, aby nikdo druhý den nepodal nějaké trestní oznámení a také ...

Vladimír KROC, moderátor:
Ne vždycky se to pravda daří, ale jde to?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Zatím jsem neměl ani jeden soud za deset let a přitom ...

Vladimír KROC, moderátor:
Ale zatím tedy zůstalo u hrozby trestního oznámení.

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
No, myslím si, že jednou nebo dvakrát si na mě někdo stěžoval. Jeden případ si pamatuju docela přesně, napsal jsem do Ranní poznámky a pak i řekl teda, že podezírám Sazku z toho, že vylosuje taková čísla, které nikdo nepodal, že technicky to přece nemůže být problém. A ti to nepochopili tento vtip, no, a druhý den jsem se musel v Ranní poznámce omlouvat, ale ..., a pak ještě možná jedno, dvě taková zaváhání byla, ale jinak myslím, že ne, že jsem neudělal firmě žádný problém.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Za cyklus Ranních poznámek jste, Ivane, dostal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. Je podle vás post komentátora vrcholem žurnalistiky?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
To je těžko říct. Já myslím, že žurnalistika má těch vrcholů víc a když je válka, tak prostě je válečný zpravodaj tou absolutně největší hvězdou. Ve chvíli, když prostě se odehrává nějaký sportovní přenos a všichni jsou v ulicích, tak prostě tím hlavním, na koho všichni prostě se dívají, je ten sporťák. A komentátor, bych řekl, že možná je v jistém smyslu taková prestižní funkce, ale ten si musí dávat strašný pozor, protože média po pravdě nejsou od toho, aby šířila názory, ale informace.

Vladimír KROC, moderátor:
Svým způsobem se tímto rokem uzavírá určitá etapa. Uvažuješ o tom, že třeba bys zase vydal alespoň některé své poznámky knižně?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
No, možná že se uzavře víc, my teď nesmíme nic předjímat, ale možná, že se uzavře víc, než by člověk si i přál. A já mám takovou představu. Moje knížka Ranních poznámek z těch prvních let vyšla v roce 2000 a teď bych možná mohl udělat ještě jednu, která by se jmenovala, já nevím, to nejlepší, nejlepších sto poznámek od roku 2000 do roku 2007, tak trochu si s takovou myšlenkou pohrávám, ale musím říct předem, že ty poznámky podle mě v knižní podobě až tak moc nefungují. Je to taková pěna dne, je to něco, co vzniká mezi půlnocí a druhou hodinou ranní a je to určeno pro ráno následujícího dne, to znamená, že ty poznámky jsou hodně jednostranné a chybí v nich podle mě nějaká taková větší hloubka, to je můj názor, proto si já i myslím, že vlastně se k tomu ani nedá moc vracet. Je to rozhlasový formát.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Čím víc se politik usmívá, tím méně mu lidé důvěřují, tak aspoň tohle ukázalo nejnovější šetření portugalských badatelů. A já jsem samozřejmě neviděla ten materiál, ale vím, že se v něm píše, že osmdesát procent Portugalců má za to, že politici svůj úsměv předstírají. Působí na vás, Ivane, naši politici tragikomicky nebo spíš legračně, neberou se čeští zákonodárci příliš smrtelně vážně?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Já mám pocit, že oni se hodně už poučili a hlavně mají spoustu všelijakých mediálních poradců a lidí, imagemakerů, kteří jim radí prostě, jak se mají tvářit, a to je, myslím, i standardní situace takhle, to je všude jinde a za to se na ně ani nemá smysl zlobit. Já mám stále tendenci brát je jako své zaměstnance, jako lidi, které si platím, chci od nich, aby v pracovní době prostě dělali to, za co jsou hodnoceni, no, a ve chvíli, když prostě se příliš nějak necítí a začnou dělat něco jiného, tak jim to trochu vyčítám. Mám pocit, že se moc hádají mezi sebou, že si vlastně nejsou vědomi té role, že jsou k něčemu zde jako důležití a nenahraditelní, tak to je jeden pohled, který k nim mám. A pak je druhý, uvědomuju si, že ten politik je někde mezi občany a mezi průmyslníky, lobbisty, ať už jakkoliv to nazveme, mocnými zájmovými skupinami, kterým jde o jejich kšeft. Jsou dvě možnosti, buďto ten politik hájí zájem toho obyčejného občana vůči teda tomu globálnímu byznysu, anebo naopak hájí zájem toho globálního byznysu v neprospěch teda těch občanů. Já hrozně stojím o to, aby ten politik stál na té mé straně a ne na té druhé, ale realisticky, když se na to dívám, tak si myslím, že je to naopak a že politici už dnes hájí spíše zájmy těch lobbistů než zájmy lidí, myslím si, že jsme jim už ukradení.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Kolikrát, když se dívám na vysílání České televize, která občas v noci přenáší takové ty záznamy z Poslanecké sněmovny, tak mám velkou schopnost empatie a říkám si hanba mě za ně fackuje. Cítil jste se někdy za naše politiky trapně?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Tak za prezidenta Klause velmi často, za toho se občas stydím, ale jinak je to takové standardní jako všude.

Vladimír KROC, moderátor:
To říká Ivan Hoffman v našem štědrodenním pořadu Dva na jednoho, který právě připadl zrovna na 24. prosince. My si budeme spolu povídat i za chviličku.

Vladimír KROC, moderátor:
Tady je Český rozhlas 1 Radiožurnál, pořad Dva na jednoho. Dnes si ve Cvrčovicích povídáme s komentátorem, publicistou a také muzikantem Ivanem Hoffmanem. Ivane, ty jsi vlastně původně chtěl být fotografem, co ti v tom úmyslu vlastně vstoupilo do cesty?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Já jsem fotografem byl za toho minulého režimu, někdy v roce 89, respektive rok předtím jsem dostal takovou nabídku psát pro tehdy ještě samizdatové Lidové noviny a bylo to tak, že vlastně všichni byli v takovém utajení a tak tajným způsobem jsem dostal prostě takovou nabídku, že by mě vzali jako mezi sebe jako dopisovatele, já jsem tenkrát žil v Bratislavě, z blízkého zahraničí. A já jsem řekl: "Tak to je taková krásná nabídka, to se nedá odmítnout." To byla vlastně nabídka dostat se s nimi do průšvihu a nechat se zavřít, nicméně krátce na to přišel převrat a stejní lidé mi zavolali z Lidových novin, které už vlastně byly obnovené, už jako začaly vycházet oficiálně, jestli platí stále ten můj slib, že pro ně budu psát. A já říkám: "Ano, samozřejmě, na tom se nic nezměnilo." A tak jsem vlastně opustil profesi toho fotografa a navázal jsem vlastně na takové svoje novinářské a literární práce, které předtím byly ale jenom pro samizdat nebo pro Svobodou Evropu. Já jsem nějakou dobu psal pro Svobodnou Evropu. No, a současně jsem byl vlastně zajímavým autorem, možná z toho důvodu, že v tom listopadu 89, když potřebovali na Hlasu Ameriky a na Svobodné Evropě informace o tom, co se děje, tak já jsem byl jedním z mála lidí, kteří byli ochotni prostě v Bratislavě den co den si sednout a říct teda do toho Hlasu Ameriky a do Svobodné Evropy, co se ten den stalo. Všichni ostatní moji kamarádi dělali politiku.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
A vzpomenete si, Ivane, ještě jaký byl váš první profesionální novinářský příspěvek, na jaké téma to bylo?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
No, oficiálně vím přesně ve Svobodném slově moji přátelé někteří vydali nějakou moji takovou vánoční úvahu, takže to je asi symbolické, že si povídáme na Vánoce. A vím, že to bylo dva roky před převratem a že z toho byl strašný průšvih, protože pak se někomu tam spojilo, že ten člověk je takový známý provokatér a ten vlastně v těch novinách oficiálních vůbec nemá co dělat, tak to byl asi takový můj první oficiální příspěvek pro Svobodné slovo.

Vladimír KROC, moderátor:
"Umění stejně jako politika se realizuje ve veřejném prostoru, reflektuje svou dobu, vyjadřuje se k ní a tím ji ovlivňuje," to jsi řekl před dvěma lety v rozhovoru právě v Lidových novinách. Udělal Jaroslav Hutka dobře, když nedávno nazpíval píseň o Jaromíru Nohavicovi, ve které upozornil na jeho spolupráci s StB? Nebylo to přece jenom trochu s křížkem po funuse, ptám se proto, že oba dobře znáš?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Já si myslím, že možná Jaromír Nohavica mohl tu situaci řešit jiným způsobem, než jak ji řešil. On měl takový pocit, že na ty estébáky vyzraje a že prostě jim nějakým způsobem přejde přes rozum. Určitě měl pocit, že říká věci, které beztak vědí a že nikomu tím příliš moc neublíží a zase na druhou stranu doufal, že když jim něco řekne, tak mu neznemožní hrát. A on na tom hraní, to já vím, já jsem ho i v té době znal, byl bytostně závislý a při představě, že by na tom pódiu nemohl být a nemohl zpívat lidem, tak on by na to snad zemřel. Já si myslím, že z téhle té strany to ten Jarda Hutka nedomyslel. On prostě to bere tak, že měl být prostě zásadový, měl je poslat do háje, neměl se s nima vůbec bavit a kdyby, kdyby se cokoliv stalo, tak prostě by byl jako statečný a hotovo. Jaroslav Hutka žil na Západě, taky tam trpěl. Prostě byl v prostředí, kde ne všichni mu rozuměli, dlouho se učil řeč, taky mu prostě chybělo to publikum a na ten svůj názor prostě, že se zlobím na toho Jardu Hutku, na toho Jaromíra Nohavicu má samozřejmě Jarda Hutka také právo, já jim rozumím oběma, ale nenazpíval bych tu písničku zřejmě, protože vím, jaké to bylo, a já jsem se těch estébáků taky, taky bál, i když já jsem se s nima teda nebavil, ale vím, jak vypadal ten strach.

Vladimír KROC, moderátor:
Jak to šlo nebavit se s nimi?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Že jim člověk řekl, že na základě paragrafu 100 odstavec 1 se s nima odmítá bavit. A ten paragraf mluví o tom, že by člověk tím, co řekne, mohl ublížit své rodině a svým blízkým.

Vladimír KROC, moderátor:
To bylo účinné?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
To bylo účinné, protože oni postupně začali zvyšovat hlas a když už na člověka křičeli, tak člověk jim řekl: "Prosím vás, nekřičte tady na mě, já proti vám nic nemám, já jenom na základě paragrafu 100 odstavec 1 odmítám cokoliv říct." Když to člověk řekl podesáté, tak mávli rukou a poslali ho domů.

Vladimír KROC, moderátor:
Ještě k té předchozí otázce, mají se tedy vytahovat ty, řekněme, staré pravdy na světlo, nebo je třeba přijmout filozofii život jde dál?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Z jedné strany samozřejmě platí, že je potřeba se vyrovnat s tou minulostí a nějakým způsobem ji pochopit, ale já jsem trochu citlivý na to, když se s tou minulostí vyrovnávají lidé, kteří za toho minulého režimu byli zbabělí, když to připomíná takové to kopání do mrtvoly, když lidé dodatečně osvědčují nějakou statečnost, i když vlastně oni sami tenkrát stateční nebyli, to se mně nelíbí, a takhle já si vlastně to vyrovnání s minulostí nepředstavuji.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Rozhovor s Ivanem Hoffmanem v pořadu Dva na jednoho předtáčíme. Vysíláme ho ale na Štědrý den. Co asi tak budete, Ivane, dělat v pondělí 24. prosince mezi půl jednou a jednou hodinou odpoledne zrovna v době, kdy Dva na jednoho běží v éteru?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Asi si pustím rádio, abych zjistil, co jsem vám tady řekl. Ale my máme ten Štědrý večer stabilní rok co rok stejný, máme takové práce, které se musí udělat. U nás se zdobí vánoční stromeček až na Štědrý den, mezitím se různě vaří, připravuje se všechno na ten večer, takže to bude takový program tak, jak ho máme rok co rok.

Vladimír KROC, moderátor:
K Vánocům patří víra. Asi ti hodně pomáhala a pomáhá v životě, dá se to říci, a je to vůbec slušná otázka na něco takového se ptát?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Určitě, tak já si stále myslím, že taková zásadní otázka je taková ta je bůh? Já si myslím, že je teda, ale to vlastně nejpraktičtěji si to člověk uvědomuje, že když cokoliv dělá, tak vlastně by si měl uvědomovat to, co říkám, to, co dělám, tak to všechno bůh vidí. Já si současně myslím, že to je vlastně i ta nejlepší sebekontrola, dejme tomu, pro novináře, protože mám, mám pocit, že by žádný kodex novinářský, žádná sada pravidel nebyla přísnější, než je tenhle ten imperativ, který si člověk teda nosí v hlavě a říká: "A moment, já jsem schopen cokoliv před kýmkoliv utajit, udělat nějakou fintu, nějak politicky něco nějak, ale je něco, někdo, koho neobelžu, a ten to všechno vidí, to znamená, já mám pocit, že bůh je instituce, která docela pomáhá.

Vladimír KROC, moderátor:
Kdy ti tahle ta instituce nejvíc pomohla, třeba bylo to, když jsi byl hodně pochroumaný po autonehodě?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
To snad ani ne, to člověk myslí ...

Vladimír KROC, moderátor:
Spíš myslím víra v to?

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
No, tak kdyby člověk měl být, ale já nevím, jestli tohle to je víra, to je možná pověrčivost, ale jestli narážíš na to, tak my jsme měli před nějakými osmi lety takovou těžkou havárii s čelným nárazem, kdy lidé, kteří do nás vrazili zepředu, předjížděli v nepřehledné zatáčce, tak i zemřeli. Ten řidič prostě udělal chybu, sám zemřel a my skoro. No, a to, my jsme vlastně přežili na silnici mezi takovou mariánskou sochou na jedné straně a křížkem na druhé, prostě tam byly dva takové nějaké body, mezi kterými došlo k té havárii. Tak mám pocit, že tam všichni ti andělé se slétli a nás zachránili, dceru, manželku a koneckonců i mě, tak to, to bych takhle teda mohl brát, ale já si myslím, že tohle to není způsob, jak přistupovat k víře, to je spíš taková jako pověrčivost, že si člověk najde nějaké záminky. Asi, když hovoříme na Vánoce, tak takové to duchovní poselství, které by se k Vánocům vztahovalo, je, že my stále na něco jako čekáme, stále něco hledáme, stále jakoby mělo něco přijít, ale to, co čekáme, to tady vlastně od věků nějak asi s námi je a je v nás a jestliže Vánoce dnes mají takový veselý charakter a všichni se prostě na to těší jako na nějaké show nebo něco, tak, tak mně to přijde jako hodně nedorozumění, protože Vánoce ve své podstatě jsou strašně smutný svátek. Je to den, kdy to, na co lidstvo celou dobu čekalo, to znamená příchod toho mesiáše, ten přijde, nicméně není pro něj místo, ta Maria v tom Betlémě je v nějaké stáji, ne, proto, že to je romantické, ale proto, že na ni všichni kašlou, nikdo nesleví ze svého pohodlí. Přichází někdo, kdo vlastně v tom prostředí očekáván ani nějak příliš moc není, takže vlastně se tam od toho bodu už datuje nějaké trable, nějakej problém, nějaká nepříjemnost, to znamená tohle to je ta skutečnost. Přichází to, na co se čekalo, ale vlastně to nikdo nechce.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Říká host ve štědrodenním pořadu Dva na jednoho, náš kolega, komentátor Ivan Hoffman. Ivane, děkujeme, že jste nás pozval na velmi milou návštěvu. Užijte si Štědrý večer a přejeme hodně štěstí a zdraví do dalšího roku.

Ivan HOFFMAN, fotograf, komentátor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, písničkář:
Stejně tak já vám.

Vladimír KROC, moderátor:
Doufám, že se budeme často potkávat. Naděžda Hávová a Vladimír Kroc vám přejí dobrý poslech svátečně naladěného Radiožurnálu. Příští pondělí to bude silvestrovské, slibujeme, že se máte opravdu nač těšit, míříme totiž do vinařské Republiky Kraví hora. Pěkně si dnešní den užijte.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.