Ester Ledecká: Nebylo jednoduché si prosadit, že budu dělat dva sporty. Pro úspěch je potřeba něco málo udělat každý den

Když člověk zmíní tvoje tituly a medaile, tak je tam logicky větší počet proher. Sport je nejcennější v tom, že naučí děti prohrát. Co bys poradila dětem s helmičkou, které jedou svůj první závod? Co je recept na porážku?

Čtěte také

Křišťálový glóbus určitě někdy ve hře bude. Musím si najít svoji cestu, říká Ledecká na konci sezony

V průběhu mé kariéry se můj přístup k porážce měnil. Když jsem byla malá, tak mě motivovalo to – a doteď to mám –, že to takhle nebude a to, že jsem prohrála, tak mi ukázalo, kde se momentálně nacházím. Což je super ukazatel. Občas bolí zjistit pravdu, ale vím, že v tento moment jsem tady, a přitom chci být třeba vítězka světového poháru nebo olympijská vítězka, a co pro to mohu udělat.

Takže si zanalyzuji, co jsem udělala špatně, a zkusím si to rozklíčovat do menších kroků. A každý den na tom pracovat. Můj děda (Jan Klapáč, hokejová legenda, pozn. red.) říkal: Je to o tom, udělat pro to, co chci dokázat, něco málo každý den. Je úplně jedno co a nemusí to být něco obrovského, ale každý den.

Jedna za všechny, všichni za jednu

Jak velký je tým, který tě obklopuje? Jak velká je ta „firma“, která je závislá na tvém výkonu?

Ester Ledecká a Franz Gamper|foto:Profimedia

Na snowboardové straně mám trenéra, servisáka, fyzioterapeuta, a ještě asistenta kouče nebo nějakého dalšího člena, třeba moji maminku nebo Janka, když přijede – vrazím jim do ruky kameru. Nejedou si tam na dovolenou… Je fakt, že v tuto chvíli už mám tak silný tým, že nemusí. Oni ale chtějí být součástí toho týmu.

A znamenají ty dva sporty, že jsou to vlastně dva týmy?

V lyžařském týmu mám dva trenéry, pak tam jsou spojky, budu mít dva servisáky, jednoho na lyže a jednoho na snowboard. A fyzioterapeut je jediný člověk, který vidí obrázek pořád, ten je se mnou i na snowboardu a na lyžích – měl by to být stejný člověk.

V týmu si děláme legraci, že jsem taková jejich „sugar mama“.

Je pro tebe stresující faktor, že tolik lidí je napojených na jeden individuální výkon?

Je to pro mě asi jeden z nejvíc stresujících faktorů. A pak ještě sponzoři. Ale tým je ke mně ještě blíž, protože jsou se mnou každý den. Vidím, jak pracují, jak jsou do toho zapálení, jak se snaží, jak moc jim na tom záleží, stejně jako mně. A všichni pracujeme naplno.

Jenže já tam jsem na tom kopci sama, já musím výkon odevzdat. Na jednu stranu je skvělé mít tak obrovský tým v poměrech českého lyžování, ale o to víc se snažím, abych jim udělala radost, protože si to zaslouží. Když vyhraju, tak to není jenom o mně, ale o celém týmu, který na tom pracoval.

Kromě toho, že musíš excelovat ve sportu, tak musíš být leader týmu. Jaké to je?

Je to zkušenost, člověk to tak nějak pobere cestou. Ani mi nic jiného nezbylo. Měla jsem výhodu zkušenosti, protože na začátku nebylo jednoduché si prosadit, že budu dělat dva sporty. Trenéři mě na jedné a druhé straně od toho odrazovali, že to je blbost, že to nikdo nedokázal být nejlepší ve dvou sportech.

Ester Ledecká ve sjezdu ve Val di Fassa|foto:AFP / AFP / Profimedia

Ale nechtěla jsem se vzdát tohoto snu, tak jsem musela prosazovat svoji, tlačit. A dostala jsem se do momentu, kdy to lidé pochopili, nebo spíš vzdali…

Pro mě to bylo ještě těžší, protože musím na tenhle tým sehnat peníze. A je to hezké, když vám někdo dá důvěru a poskytne finance na tento váš sen. V týmu si děláme legraci, že jsem taková jejich „sugar mama“.

Naštěstí mám nyní za sebou silný manažerský tým. Dřív mi hrozně pomáhala maminka, teď mám Eriku Alchusovou, která je úžasná. To jsou moje zákulisní složky.

Petr Kolář mě po Soči vytáhl z bryndy. Celkově jsou čeští lékaři výborní na to, v jakých podmínkách občas pracují.

Jakým způsobem musí člověk myslet i na zdraví? Protože zdraví je jasnou podmínkou k tomu, abys mohla dál být ta „sugar mama“.

Zdraví je alfa a omega všech, ale ve sportu je to ještě křehčí. A čím jste starší, tak se to nelepší. Ale o mě se starali skvělí lidé, třeba pan profesor Kolář. Toho vždycky zmiňuji, protože mě vytáhl z velké bryndy po Soči, Měla jsem dva výhřezy plotének a vypadalo to, že budu muset ukončit kariéru. Takže s ním od té doby spolupracuji a nedám na něj dopustit. Ale celkově si myslím, že čeští lékaři jsou výborní na to, v jakých podmínkách občas pracují.

Bolest ke sportu patří

Jak snadné to je, jít přes bolest?

Nebudu lhát – nestává se mi, že bych se probudila a byla v pohodě, že mě nic nebolí. Ale to už mám dost dlouho, tělo dostává zabrat od nějakých 15 let. Ale člověk se naučí rutiny, jak to rozcvičit. Tělo bolí víc a víc, ale zase máte víc zkušeností, jak s tím pracovat, co je dobré udělat, když mě bolí záda, rameno.

Čtěte také

iROZHLAS

Vonnová přiznala, že jí hrozila amputace. Americká lyžařka od pádu v Cortině podstoupila pět operací

Každý den mám půlhodinovou rozcvičkou před tréninky. Vyzkouším si všechny pohyby, které potřebuji, zhodnotíme, jestli to půjde, nebo ne. Mám to ale nastavené tak, že bolest ke sportu patří. Navíc tohle, co děláme, je dost extrémní sport.

Neříkám, že v tenise nejsou úrazy, ale u nás je tam rovina, že když se někdo rozseká na sjezdu, třeba si zlomí ruku, tak říkáme, že to je jen zlomená ruka, zlomená noha. Nic se neděje, ani neletěl vrtulník, takže je v pohodě.

Na Světovém poháru se teď stala série zranění. Kde najdeš v sobě sílu jet závod, když člověk vidí vrtulníky a ještě neodstartoval?

Je to nepříjemné, známe se se všemi holkami. Snažím se nemít moc osobní přátelství, jsou to soupeřky, ale pořád to jsou fajn holky, normálně se bavíme. Akorát nejsem kamarádský typ, jsem trošku introvert, což je trošku výhoda, že když se tam někdo vyseká, tak to pro mě není tak osobní.

Agentura v záběhu

Založila jsi agenturu. Co je cílem?

Agenturu jsem zakládala před třemi lety. Myslela jsem si, že si naberu sportovce a budu se o ně starat. Realita je jiná, pořád do toho sama něco dělám. A o mě se postarat není jednoduché. Takže je to ve fázi, kdy to testujeme, zejména na sobě.

Čtěte také

Mistrovství světa v hokeji živě na Radiožurnálu Sport. Poslouchejte zápasy v přímém přenosu

To, co mi funguje a chtěla bych od agentury, tak si to zkouším a říkám Erice, co bychom měly a neměly. Přibrala jsem do agentury i svoji maminku, protože v českém sportu není moc lidí, kteří by měli víc zkušeností se sponzory. Umí v tom chodit.

Vystudovala jsem školu marketingu, jsem magistra a celou studijní kariéru jsem se zaměřila na to, že jednou založím agenturu a budu manažerka pro sportovce. Ale jsme v testovací fázi, kdy si všechno na sobě vyzkouším. Máme spoustu nabídek, ale nemáme kapacitu. Ale až je budu nabírat, tak budu vědět, co a jak a co s nimi dělat.

Jak Ester Ledecká vzpomíná na začátek kariéry? A jak se shánějí sponzoři? Poslechněte si celý rozhovor.