Na stará kolena jsem trochu přitvrdil. Nerad stojím na místě, přiznává Pavel Žalman Lohonka

Kde se vzal název nové desky A to máš porád něco?

My jsme si to v kapele říkali vždycky. Když jsme někdy seděli v autě nebo po vystoupení a byly nějaké problémy, tak náš kolega z Hradce Králové říkal: A to máš porád něco. Hodně se mi to líbilo a napadlo mě, že by to mohl být hezký název desky.

Čtěte také

Budějický zvony do spánku mi buší – písnička, kterou si Pavel Žalman Lohonka vybral na konec jihočeského vzpomínání

S Minnesengry jste nahrál devět alb a později vydal dalších dvacet autorských desek, nepočítám v to výběry. Koliká je tedy deska A to máš porád něco?

Autorská je to jednadvacátá. Výběrů vyšlo skutečně hodně. Dokonce existuje jeden pán, který to všechno sleduje a zjistil, že na různých kompilacích jsem asi na dvě stě deskách. Vůbec jsem to netušil. Byl jsem mile překvapený, že dokonce i s Karlem Gottem jsem na jedné desce. Říkal jsem si, že to asi pan Gott měl radost.

Je pravda, že umíte přivolávat déšť?

Dneska nevím. Dneska bych se do toho nepouštěl, ale v roce 1982 to tak opravdu bylo. Byli jsme poprvé v nové sestavě na Portě a měli jsme připravenou písničku A přiletí k nám zlej a krutej déšť.

Tenkrát režisér Vítek Hrubín navrhl, že by ji zpíval malý kluk. Ono je to tak vlastně postavené. Nacvičili jsme to, přijeli na Portu, začali zpívat a najednou začalo pršet. Přihnala se strašná bouřka.

Přežili jsme to a o rok později na Lochotíně, kde bylo 30 000 lidí, jsme to chtěli zazpívat znovu. Na nebi nebyl ani mráček. Jen co jsme ale začali, přihnal se mrak a nebe křižovaly blesky. Lidi se samozřejmě smáli. Jakmile jsme ale dozpívali, déšť ustal.

Všichni za mnou pak chodili a chtěli si na mě sáhnout, protože si mysleli, že jsem nějaký šaman.

Takže ne Žalman, ale šaman. Souvisí to nějak i s vaší láskou k indiánům, protože i indiánskou hudbou jste se nechali inspirovat?

Tak asi jako každý kluk i já jsem rád četl indiánky. Když jsme pak byli pozvaní do Kanady, říkal jsem krajanům, že bychom se rádi potkali s původními obyvateli. Pracovali na tom půl roku, protože Indiáni se pořád ptali proč? Nakonec se to ale podařilo.

Navštívili jsme rezervaci indiánského kmene Squamish. Skamarádili jsme se a oni pro nás potom udělali obřad. Ve velkém týpí hráli na bubny a zpívali a bylo to moc krásné a dojemné.

Pozvali jsme je potom na náš druhý koncert ve Vancouveru a oni skutečně přišli. Přišlo jich asi patnáct, oblékli se do těch krásných krojů. A nakonec, když jsme se potom loučili, nám dali ochranné amulety.

Čtěte také

Písničkář Pavel Žalman Lohonka. Odkud čerpá neutuchající víru v dobro a lásku?

Umělecké jméno Žalman jste si vybral sám?

Ne, to jsem dostal, když jsem se učil v Plzni v 60. letech dřevomodelářem ve Škodovce, tehdy to ještě bylo V. I. Lenina. Z internátu jsme utíkali ven do přírody, začali jsme jezdit na čundry na Střelu a tam se každý musel nějak jmenovat.

A protože jsem pořád seděl někde na skále a hrál smutné písničky, začali mi přezdívat Žalman.

Takže to není z Jiráskova F. L. Věka?

No, možná je. Možná to měli z toho a mně už to zůstalo. A když jsem potom odešel od Minnesengrů po 17 letech, říkal jsem si, jak se vlastně bude nová sestava jmenovat – a nazval jsem ji Žalman a spol.

Jak se vydařil narozeninový koncert k osmdesátinám 26. dubna v pražské Lucerně?

Byl to krásný koncert. Předtím jsme měli Brno, Budějovice, Plzeň a potom teď tu Lucernu. Hrál jsem tam několikrát – asi možná patnáctkrát –, ale jak je člověk starší, tak má mnohem větší zodpovědnost, aby to všechno dobře dopadlo.

Mění se nějak publikum, které na vás chodí?

Mění se. Někteří diváci odešli, protože se jim zdálo, že jsme maličko přitvrdili. Já to mám ale rád. Nerad zůstávám stát na místě. Mám mladší kolegy a chci, aby muzika měla trošku větší grády. Samozřejmě ale hrajeme i všechny starší věci, i když s trošku jinými aranžemi. Jsem ale moc rád, že na nás začali chodit i mladší lidi, a dokonce i děti. To je velká pocta pro starce, jako jsem já, i když se tak vůbec necítím.

Napsal jste na čtyři sta písní. Uměl byste všechny vylovit z paměti?

To bych si netroufl. Když někdy hraju sám, musím si některé písničky znovu přečíst ve zpěvníku – mám jich několik –, ale ještě nikdy jsem nepoužil čtecí zařízení. Říkám si, že  dokud to půjde, tak budu paměť trénovat a texty se učit.

Má Pavel Žalman Lohonka čas na odpočinek? Poslechněte si celý rozhovor.