Držte si čepice! Jedeme zubačkou do sedla Jungfraujoch
Průkopníci železnice pokládali před sto lety koleje na opravdu neobvyklá místa a do nepochopitelných výšek. Díky jejich nadšení dnes můžeme vyjet třeba do sedla hory Jungfrau ve Švýcarsku a vystoupit tak na nejvýše položeném evropském nádraží. Pojďte s námi nasednout do kabiny strojvedoucího a vyrazit na několikakilometrovou cestu sněhem, ledem a skálou.
Zubačka se rozjíždí a z dvou tisíc metrů vyráží až nahoru, ke třem tisícům. Řídí René Steiner, mladý mašinfíra, kterému je 28 let. Je místní, bydlí dole v údolí, v Lauterbrunnenu.
V kabině strojvedoucího jezdí od loňského jara. S touto dráhou prý vyrostl a má k ní blízký vztah. Vlakem se poprvé svezl, když mu bylo šest sedm let.
Zasněžené vrcholky zmizely a my jsme se ponořili do skály, do sedm kilometrů dlouhého tunelu. „Byl prokopaný před sto lety. Slavnostní zahájení bylo 1. srpna 1912,“ vysvětluje René Steiner. Na proražení tunelu se pracovalo 15 let.
Když se podívám na okolní skály, říkám si, že to musela být docela fuška. „A s náčiním, které k tomu v minulosti měli,“ připomíná s respektem René. „Měli jen dynamit a krumpáče,“ dodává.
Za jasného počasí dohlédnete i na ledovec
Jak rychle vlastně jedeme? „V místech, kde je trať hodně do kopce, jedeme 17 kilometrů za hodinu. Když není strmá, tak asi 27 kilometrů za hodinu,“ odpovídá René. Přijíždíme na konečnou stanici Jungfraujoch. „Jsme ve výšce 3 400 metrů nad mořem,“ připomíná.
Z tohoto podzemního, nebo spíš skalního nádraží lze vystoupat na povrch. Pokud má člověk štěstí a je krásné počasí, uvidí čtyřtisícovky Jungfrau a Mnich a také největší alpský ledovec Aletsch. Při kochání se panoramaty je třeba si držet čepici. V sedle Jungfraujoch to totiž pořádně fičí.
Zobrazit trasu železniční tratě na Jungfraujoch na větší mapě
