Dostat se ke světským je malý zázrak, knihou chci nabourávat předsudky, vysvětluje literární dokumentaristka Kamila Hladká

Dva roky jste žila se světskými, čím jsou jiní?

Primárně jsou jiní vizuálně, jejich prostředí na nás působí lehce exoticky, i když oni tvrdí, že vypadají docela normálně. Mě to baví a provokuje. Všichni lidé, kteří jsou něčím jiní, kteří nejdou zažitým středem, mě velmi oslovují. Takže jedna věc je ta vizuální stránka, a pak to, co dělají. Jejich svobodný styl života, který dětem i dospělým imponuje. Líbí se mi způsob, kterým přistupují k životu, a to velmi přímočaře, s ničím se moc nepářou, jinak by neobstáli.

Čtěte také

Loutky, kolotoč, staročeská střelnice. V dílně Martina „Matěje“ Holuba vznikají samé svérázné projekty

Tím, jak vedu svou životní cestu, chci nabourávat předsudky a klišé, které má většinová společnost vůči různým skupinám. Je pro mě důležité brousit pomyslné hrany v sobě a v lidech otevírat otázky. Prostředí, která si vybírám, nechci patetizovat, mým záměrem je do obrovského množství představ, které máme a které se nesou mediálním prostředím, přinést něco, co klišé naruší.

Co umíte, že jste se mohla ke světským přidat jako pracovní síla?

To nebylo tak, že jsem světské požádala, aby mě zaměstnali. Nápad vzešel od jedné rodiny, ve které jsme spolu točili dokumentrání materiál a prohlíželi si fotky. Jeden ze světských napůl vtipem nadnesl: „No to by bylo, kdyby někdo vyjel s námi.“ Na což já jsem reagovala tím, že bych moc ráda. Takže mě vzali sebou a s touto rodinou a poté s dalšími jsem strávila celý víkend. 

Obálka knihy Lidé od kolotoče|foto:Kamila Hladká

Co se týče práce, nováčci vždycky začínají u skákačky. Při práci pro světské máte na na starosti celou atrakci. Za jeden víkend na skákacím hradu jsem obsloužila asi 400 dětí, což je poměrně náročné. Děti přicházejí v různé časy, mohou být na atrakci 15 minut a je třeba je hlídat, ale zároveň zařídit, aby byli spokojeni oni i rodiče. Když třeba přijde malý chlapec, který chce skákat s bratrem, ale po chvíli se rozpláče, protože má strach, tak tu situaci musím nějak řešit. 

Brzy jsem povýšila na elektrický kolotoč, ale z toho jsem měla respekt. Obsluha stroje totiž není jen o zapnutí a vypnutí. Jste zodpovědní, za to, jak se na kolotoči lidé chovají. Takže jsem zůstala u skákaček a bavilo mě to. Zajímá mě interakce s lidmi, sociologicky je zajímavé pozorovat, jaký druh lidí na pouť přichází, aby tam utratili peníze a jak se k obsluze strojů chovají. 

Světští mají svůj slang, co v něm znamená slovo kádes?

Světský slang je z jedné třetiny stejný jako romština. Kádes je označení, které mnozí světští odmítají a nepoužívají ho rádi. Kádesové jsou pomocníci, které návštěvníci poutě mohou často potkat kolem kolotočů. Nevypadají dobře, často se jedná o lidi, kteří jsou na pokraji bezdomovectví a pocházejí z nejižších společenskcýh vrstev. Světští jim vlastně dělají sociální podnik, protože je k sobě berou nejen na sezónu, ale i během zimy, kdy se nepracuje. Světské rodiny, které znám, mají pomocníky, kádesy, kteří jsou s nimi i desetiletí.

Jak se na vás lidé koukají, když pracujete u kolotoče?

O tom jsem psala v doslovu. Velmi totiž záleží, o jaký typ akce se jedná. Když se jedná o tradiční pouť – tím mám na mysli kolotoče, které přijíždějí z důvodu svátku spjatého se svatým, tak ten charakter je odlišný. Na takovou tradiční pouť se schází celá rodina i z širšího okolí, hezky se oblečou, doma si uklidí a jdou na kolotoče. Ale pokud kolotoče přijíždí bez návaznosti na tradiční náboženskou slavnost, tak tam přicházejí lidé z nižších sociálních vrstev.

Čtěte také

Nikdo nepředpokládal, že by na vysoké škole studoval Rom, vzpomíná současný lékař Jakub Jarý. Pletli si mě s Portugalcem, říká

Když jsem na takovéto pouti potkala lidi vzdělané a movitě zajištěné, tak ti se ke mě nechovali vůbec pěkně. Přijdou, zaplatí za svoje dítě a nevnímají obsluhu jako člověka. Když se mnou například komunikovali, tak se mi nedívali vůbec do očí, těchto detailů si velmi všímám.

Změnil vás tenhle projekt?

Každý projekt mě ovlivní a to mám na své práci nejraději. Doufám, že neurazím čtenáře, když řeknu, že knížka je pro mě sekundární. Pro mě jsou klíčové vztahové věci jako co se o sobě dozvím, co se dozvím o lidech. Velmi si vážím toho, jak mě každý projekt ovlivnil a nesu si to v sobě pořád a snažím se to uchovat pro každý den. Mám pocit, že většinová společnost neustále čeká na nějaké až: až splatím hypotéku, až najdu perfektního partnera...

Světští nečekají na žádné až, musí být neskutečně operativní. Pro ně se chvíle odehrává teď, a proto je třeba ji vzít.

Ale světští takhle vůbec nefungují, musí být neskutečně operativní. Pro ně se chvíle odehrává teď a proto je třeba ji vzít. Těží tu chvíli, protože vědí, že zítra může být všechno jinak. Když návštěvník přichází na pouť, tak vůbec neví, co všechno musí světští řešit, jen byrokratický aparát jim velmi zesložiťuje život. Jsou závislí na tom, že mají elektřinu a že jsou připojeni. 

Zmizí tenhle svět, ztrácí se?

To je jedna z věcí, která mě vzrušuje, rozechvívá. Mám pocit, že všechna prostředí, o kterých píšu, odchází, mizí, a já to chci zachytit.

Jaká jsou pozitiva a negativa světského života? A na jakou skupinu se v dalším projektu Kamila Hladká zaměřuje? Poslechněte si celý rozhovor!