Do řecké Soluně za ruskými matrjoškami
Před třemi tisíci lety osidlovali Řekové pobřeží Středozemního moře. Zakládali města a šířili řeckou kulturu a vzdělání do celého světa. Sláva antického Řecka je sice už dávno tatam, ale v Africe, Malé Asii a na Kavkaze dodnes žijí potomci řeckých osadníků. Někteří se po tisíciletích vracejí zpátky do Řecka. A na začátku následujícího příběhu je - matrjoška.
Jsme na rušné třídě Parodos Tsimiski na samém centru Soluně. V druhém největším řeckém městě. Gyros téměř na každém rohu, tržnice v malých uličkách, každých dvacet metrů jedna taverna. Před jedním krámkem zůstávám stát. A než vejdu, důkladně si ho zvenčí prohlížím.
Na několika policích jsou vystavené figurky, které musí znát každý, kdo se někdy prošel centrem Prahy. " Matrjoška je tradiční ruská panenka. První skládací panenku vyrobili Japonci z Japonska..." vysvětluje mi mladá dívka za pultem. "Ruský obchodník ji tam uviděl a přivezl do Ruska. Rusům se matrjoška líbila - i ten nápad, že v jedné panence je složeno mnoho dalších. Panenku pak přizpůsobili své kultuře a poruštili ji."
Dívka se jmenuje Milena Yannakidou. To je ovšem její pořečtělé jméno. "Žiju v Řecku, tady v Soluni. Už patnáct let..." Je prý Řekyně. A to stoprocentní. Narodila se Gruzii, v bývalém Sovětském svazu. Kousek od Tbilisi, v malém městě Tsalka. S rodiči přišla do Řecka v roce 1993. Tenkrát ještě měla slovanské jméno. Byla to Milena Janáková.
"Začátky byly pro nás velmi těžké, protože jsme neuměli řecky. Přestože jsme Řekové, řecky jsme nemluvili. Mluvili jsme turecky, protože naši předci přišli z Turecka, z Osmanské říše. Tam žili v Trabzonu u Černého moře."
Je to zajímavá část řecké - nebo spíš vlastně řecko-turecko-ruské - historie. Řekové už před dávnými věky osídlili nejen Peloponés a ostrovy Egejském moři, ale také Malou Asii - tedy zhruba místo, kde leží dnešní Turecko. Řecké komunity tam žily pod nadvládou Turků dlouhá staletí. Prapředci Mileny Janákové - nebo abychom byli přesní, Mileny Yannakidou - odešli z osmanského Trabzonu ve třicátých letech 19. století. Po válce, ve které s Turky bojovali právě Rusové.
"V roce 1835 skončila válka. Naši předci pak odešli s ruskou armádou do ruské říše, aby se tam na nás nemohli Turci mstít."
Z minulosti ale zpět do aktuální přítomnosti. Milena přišla do Řecka. Nic překvapivého, vždyť se sama považuje za stoprocentní Řekyni. Ale měli místní Řekové stejný názor jako ona? Přijali její rodinu dobře? ptal jsem se. Prý moc ne.
"Byli jsme odlišní. Jsme z jiného kulturního prostředí. Řekové se na nás dívali jako na cizí. Ani nevěděli, že jsme také Řeci. Přestože máme ruskou kulturu, jsme Řeci. A chceme žít v Řecku. Teď už si zvykli, že jsme tady. A už nás přijímají dobře." Z řecké abecedy zná každý snad jen písmena alfa a omega. Jinak je to s řeckými písmeny docela složité. Jak těžké bylo pro ni naučit se nové abecedě a novému jazyku?
"Mluvit ani tak ne, ale číst třeba knihu - to těžké bylo," říká Milena, která plynně přechází mezi ruštinou, svou mateřštinou, a anglickým jazykem. Řečtina jí už dlouho problémy nedělá, koneckonců v řečtině nyní studuje práva.
Obchod s matrjoškami je prý rodinný podnik a prodáváním si tam přivydělává na studium. Proč ale zrovna obchod s matrjoškami? nemohu se ubránit otázce.
"Protože je nám ruská kultura vlastní. Já jsem absolvovala ruskou školu. Moji rodiče mluví rusky, rusky mluvíme také doma. Rusko milujeme... Máme mnoho důvodů."
Tolik nadšení, když mluví o Rusku. Tak nevím, jestli je Milena spíše řecká Ruska, nebo ruská Řekyně. Těžko říct. Ale ono na tom asi tolik nesejde. Vždyť kdo říká, že domov musíme mít jen jeden.
